Ať už chceme, nebo ne, každý z nás vidí svůj život skrz tunel. A když máme někoho, kdo nám trošku pomůže tu hlavu pootočit, život nabere úplně jiné obrátky. 

Věřím, že každý může být spokojený a šťastný, může mít krásné vztahy. Ale nejzásadnější je si uvědomit, že jediný, kdo to může ovlivnit, jsme my. Potom jde všechno! 

Seberozvoj mě zajímal od malička. Četla jsem knížky, zajímala se, a tak na povrchu na sobě pracovala. Ale nikdy jsem vlastně netušila, jak velký vliv naše psychika a myšlenky na náš život a tělo vlastně má. Ani jsem tomu vlastně úplně nevěřila. 

První takové potvrzení, které jsem dostala, mi stejně nestačilo na to, abych se do práce na sobě vrhla intenzivněji. 

Od malička jsem trpěla atopickými ekzémy a myslela jsem si, že jsem se tak prostě narodila a je to má součást. Nic nezabíralo, a tak jsem se nějak smířila s tím, že už s nimi nic neudělám, a naučila jsem se s nimi žít. To bylo poprvé, kdy jsem pocítila sílu psychiky a její vliv na naše tělo. Po 21 letech nemám na těle ani známky toho, že někdy nějaké ekzémy byly, a to to dříve bylo minimálně na 30 % mého těla. Co se stalo? Po letech neposlouchání se a potlačování se jsem se rozhodla sama podle sebe. Udělala jsem krok ven a ekzémy byly do týdne pryč. 

Ekzémy mi zmizely, ale cítila jsem, že mám v sobě něco, co mě „tlačí“. Něco, na co se bojím podívat. Něco, co je hluboko a ani sama nevím, co to je. Ale šla jsem prostě dál. Neřešila jsem to. Nepodívala jsem se „pod povrch“.

Ale vše nás časem dožene… (bohužel, bohudík)

Tělo mi vypnulo. Omdlévala jsem, nemohla jsem dýchat. Zavolala jsem si sanitku. Po celém dni vyšetření v nemocnici mi nezjistili nic, byla jsem tabulkově zdravá, ale stále jsem omdlévala a bušilo mi srdce, jako bych měla infarkt. Uvědomila jsem si, že je to z psychiky, ale musela jsem to řešit extrémně pomalu. Ze začátku jsem omdlévala, jakmile jsem přemýšlela trochu déle. Doktoři sami potvrdili, že to vypadá na panickou ataku, což mé okolí nechápalo, protože jsem podle nich vypadala spokojeně.

A začal proces. Ten špunt, který jsem v sobě cítila, byl najednou tak velký, že vlastně nic jiného nebylo. Motala se mi hlava, neviděla jsem ostře, nesměla jsem přemýšlet, nemohla jsem chodit rychle, vlastně skoro vůbec, nemohla jsem řídit auto. 

Díky intenzivní práci každý den se mi během deseti dnů podařilo postavit se zpět na nohy. Byla to obrovská jízda. Nahoru dolů. Měla jsem v sobě nánosy potlačených vzteků, strachů, traumat, emocí… To vše už jsem nedokázala unést. 

Říkala jsem si, že jestli se z tohohle dostanu, chci pomoct každému, komu se stane to samé a bude o pomoc stát. 

Věděla jsem, že po této zkušenosti už mě nemá co překvapit. Že jsem otevřená tomu, podívat se na cokoliv, co mám jakkoliv hluboko v sobě usazené, a chci to ze sebe dostat pryč. 

Rozhodla jsem se poté jít do Školy koučů. Chtěla jsem se naučit pomoci sama sobě. Jakmile jsem ale poznala všechny úžasné nástroje a jak málo může udělat tak moc, rozhodla jsem se, že tu budu k dispozici i já pro každého, kdo bude o pomocnou ruku ve svém životě stát.

A přece jen 90 % života strávíme ve své hlavě… takže stojí za to zapracovat na tom, ať nám v ní je dobře!