ING. DAGMAR VOPÁLKOVÁ

Cítíte, že se potřebujete vypovídat, svěřit se někomu, aby se vám ulevilo, a dali byste přednost někomu z venku, kdo citlivě vnímá, dokáže naslouchat a navede vás, abyste sami našli řešení?

Najdete si svou vlastní cestu. Vše máte v sobě, jen to stačí najít.

Nejste na to sami, spolu to dokážeme.

Máte pocit, že vás uvnitř něco tíží, blokuje, něco z minulosti, a chcete tomu „přijít na kloub“ a zbavit se toho, aby to tam už nebylo? Opakují se vám stále stejné nebo podobné situace v životě nebo v zaměstnání?

Sama jsem si tuto cestu také prošla. 

Díky „krizi středního věku“ jsem si ujasnila, co v životě chci a co nechci, a dovolila jsem si jít za svým snem. Nikdy není pozdě. Hlavně mi došlo, že pokud se sebou nic neudělám, odnese to mé okolí, a to byl zásadní impulz k tomu, udělat první krok a začít na sobě pracovat.

Dala jsem se na cestu sebepoznání a seberozvoje, protože jsem cítila, že to, co jsem zažila v dětství a dospívání, mě nějakým způsobem svazuje a blokuje, a hledala jsem cestu, jak si vše ujasnit, pochopit a odpustit. 

Ke koučinku jsem se dostala v době, kdy jsem se ocitla v situaci, se kterou jsem si nevěděla rady, a uvědomila jsem si, že potřebuji pomoct. Do té doby jsem byla nastavená tak, že VŠE ZVLÁDNU SAMA.

Stála jsem na pomyslné křižovatce a měla jsem pocit, že nevím, kdo jsem, co chci a zda jsem na tom správném místě. Moje dvě dcery se mnou téměř nemluvily, protože jsem ztratila jejich důvěru.

Vyrostla jsem v nefunkční rodině, kde hádky rodičů byly téměř na denním pořádku. Stala se ze mě „záchranářka“ – zachraňovala jsem mámu před tátou. A tuto roli jsem pak žila dál i ve svém vlastním životě. Vždy byli pro mě důležitější všichni ostatní, já jsem byla až ta poslední. Moje dětství nebylo zrovna ideální, a i když jsem se zařekla, že svým dětem nikdy nic podobného neudělám, moje převzaté nefunkční nastavení mě stejně dohnalo. 

Začala jsem svou cestu zpátky k sobě.

Nejdříve jsem si musela vyčistit minulost. Pochopit rodiče, proč se tak chovali, a uvědomit si, že to nedělali záměrně, pouze převzali nefunkční nastavení ze svých původních rodin. Dělali to nejlepší, co znali. Rodiče jsem přijala takové, jací jsou, a odpustila jsem jim.

Znovu jsem našla cestu k tátovi a jsem velmi vděčná za to, že jsem jeho poslední dva roky života s ním prožila již v novém, hezkém nastavení.

Našla jsem samu sebe – kdo vlastně jsem, co je to moje a co je převzaté, v čem mi není dobře.

Přijala jsem samu sebe – přiznala jsem chybu za své negramotné chování vůči dětem a přijala jsem svůj podíl viny. Přiznáním chyby jsme mohli za vším udělat tlustou čáru a začít nově budovat důvěru. 

Otevřela jsem své srdce a začala rozumět svým dětem a chápat je. Tím začal proces transformace našeho vzájemného vztahu.

Když jsem dala dětem svobodu a důvěru, předala jsem jim i zodpovědnost za jejich život a oni se mohli stát tvůrci svých vlastních životů.

A jak to máme dnes?

S dcerami máme hezký, kamarádský vztah, vzájemně se respektujeme. Naučily jsme se spolu lépe komunikovat, nevyzvídám, nedávám nevyžádané rady. A když mi to ujede, tak mi to dají v lásce vědět, je to cesta. Pokud to cítí a potřebují, samy za mnou přijdou a svěří se. Umíme si užít i společný čas při nějakém sportu, na výletě nebo při nakupování.

Také byste rádi udělali něco pro sebe a zároveň pro své blízké? 

Jsem tu pro vás a ráda vám pomůžu na vaší cestě k sobě, ke šťastnému a spokojenému životu.

Nevzdávejte to se sebou, NIKDY NENÍ POZDĚ – sama jsem toho příkladem.

To, čeho jsem prací na sobě dosáhla a jak se změnilo nastavení v naší rodině, má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu.