JAROSLAV PROCHÁZKA

To, co cítíš ve svém srdci, je vždy pro tebe to správné.

Byl jsem nejhodnější chlapeček pod sluncem, říkávala máma. A vlastně jsem jím byl ještě do nedávna. Plnit očekávání druhých a být napojenej pořád na jejich potřeby, to byla moje celoživotní disciplína.

V mojí původní rodině jsem se cítil nedůležitej. Chyběla mi pozornost rodičů. Rozvedli se, když jsem byl malej. Máma byla pořád v práci a táta hodně pil. I přesto, že se mi později z dalšího vztahu mé mámy narodil mladší brácha, připadal jsem si sám.

Vše, co mi v dětství chybělo, jsem hledal dále v partnerských vztazích. Mé partnerky byly vždy starší. Vlastně jsem hledal milující „mámu“. Nevěřil jsem si. Byl jsem závislej. Potlačoval se. Žárlil. 

A když mi nedávaly to, co jsem „potřeboval“, začal jsem to hledat u jiných žen a byl nevěrný. 

Neviděl jsem svou hodnotu. Potřeboval jsem pochvaly a uznání. Chtěl jsem bejt pro druhý dost dobrej, hodnotnej a užitečnej. Skákal jsem, jak pískaly partnerky, šéfové, kolegové a každej, koho jsem vnímal jako autoritu, abych se cítil DOST. Dost pro ně. Sebe jsem vůbec nevnímal.

Cítil jsem, že mě to doslova sere, být furt každýmu k dispozici, ale to jsem úplně potlačil! A tak jsem zlost na sebe a svůj vnitřní tlak, kterej se uvnitř mě kumuloval, ventiloval ve fitku. Ale dost destruktivně. V poslední fázi svojí fitness cesty se dá říct, že jsem vlastně trpěl lehčí formou poruchy přijmu potravy. Pod tíhou dlouhodobého potlačení a nesebevědomí jsem se začal takhle nezdravě a destruktivně ničit a musel jsem začít hledat cestu zpátky ke zdravému pohybu a radosti z něj, s čímž mi právě koučink pomáhá.

A nejen s tím. Moje manželství bylo v troskách, můj vztah k sobě v troskách a moje práce mi nedávala smysl. To vše jsem ale postupně díky koučinku změnil. A s tím chci pomoct i vám. Pomoct vám s tím, abyste se nebáli být sami sebou a změnili svůj postoj k sobě, k druhým i k životu. Těším se na vás.