Před nedávnem jsem dostala zajímavou otázku (byla v negativním, rýpavém motivu - zkoušela moji hodnotu kouče) : "Jak můžeš dělat kouče právě Ty? Vždyť sis prošla čím sis prošla, nevyšlo Ti manželství, rozvod, pak nevyšlo partnerství, trápila ses u soudů kvůli dětem, neměla jsi hezký vztah s mamkou, dnes seš sice spokojená, ale nemáš partnera?

Právě proto, že jsem si prošla leckdy opravdu trnitou cestou, každý schůdek jsem si vyšlápla, z každé situace  se poučila, každá situace mě posílila, vyrostla jsem na ní, vidím souvislosti, rozumím tomu, proč se mi to dělo...Umím Tě pochopit, podpořit a pomoct.

A partner? No protože jsem nechtěla nikoho za každou cenu a neměla na něj prostor, čas a správné nastavení.

Dnes ten prostor mám a mám ho objednaného na říjen, takže ten si teď někde leští boty a čechrá peří:))

"Hlavně ať seš v životě šťastná a spokojená"..říkali mi odmala..no jooo..jenže jak se to dělá. Musíš mít dobrou a zajímavou  práci - být úspěšná, mít manžela - být oddaná žena - chlap je přeci hlava rodiny, děti - být skvělou mámou, pěkný dům - naklizeno, navařeno, vydělávat dost peněz - čím víc tím líp..pak budeš šťastná". Aha.

A tak jsem se vydala na cestu "být šťastná". Odpojená od sebe, svých pocitů, potřeb a přání, zato namotivovaná a odhodlaná. 

Dosáhla jsem vlastně všeho, co "je ke štěstí potřeba", ale šťastná a spokojená jsem nebyla.

Dnes vím, že štěstí a spokojenost nepřinese ani hezký dům, ani děti, ani manžel, ani hromada peněz....štěstí, spokojenost, vyrovnanost, vnitřní klid a sílu musíme najít v sobě a já to časem opravdu našla. Prošla jsem sakra trnitou cestou, často plnou bolesti, slz, trápení, ale nevzdala to. Napojila se zpátky na sebe, na své vnitřní já, na svoje pocity, potřeby, přání, vyčistila minulost, uzdravila bolístky a vztahy, opravila destruktivní vzorce chování a ejhle...dnes jsem šťastná a spokojená teď a tady. Žiju to co chci žít. Převzala jsem svůj život do svých rukou,  a tvořím si ho sama podle sebe. Spustu snů, přání, cílů mám ještě před sebou a tu cestu k nim si naplno užívám.

Proč jsem vlastně byla odpojená od sebe?

Jako malá jsem byla poslušná holčička. Mamka dokonce byla pyšná na to, jak mě má vycepovanou. Poslouchala jsem na slovo, stačil pohled. Musela jsem, jinak nepřišla láska a přijetí.  A po tom jsem jako holčička toužila nejvíc. Jak jednoduchý. Když jsem se přeci jen chtěla vymezit, přišel drsný náraz. Trest v podobě křiku, obviňování, výčitek,  dusno a následovala ignorace. Žilo se v tom těžce, bezpečnější bylo poslouchat, vydržet manipulace a vyšlapovat. Zapsala jsem si tedy do podvědomí vzorce typu "když budu poslouchat, přijde láska" , "když budu vyšlapovat, bude klid", nebo "když se vymezím, přijde trest a bude mě to uvnitř bolet"...Takhle jsem to měla se všema autoritama. "ten kdo je pro mě autorita se musí poslouchat" , "autorita má pravdu"..Moje odpojení dál ještě umocňovaly věty typu.. "Jak Ti může být teplo? Vždyť je tady zima"..nebo "Nebreč, nic tak hroznýho se nestalo, nemáš důvod"..a tak mi nebylo teplo a přestala jsem brečet.... Zdánlivě neškodné věty, ale od mého pravého vnitřního já mě víc a víc oddalovaly. 

Sebevědomí jsem si zvedala úspěchy na tanečním pódiu nebo tanečních soutěžích. Tam jsem zářit naopak měla. Tedy jen ve výkonu.

Nebylo velkým překvapením, že jsem si našla manžela manipulátora. Před ním jsem měla několik fajn kluků, ale nikdy to nebylo ono. Něco tomu chybělo. Bezpečně jsem se cítila až v pro mě známém manipulativním prostředí.

Narodili se nám kluci dvojčata, vychovávala jsem ještě manželovy dcery dvojčata z prvního manželství, ve 25 letech jsem měla 4 děti, chodila do práce, starala se o velký dům se zahradou v cizím městě, plnila manželova přání, vyvářela a vyšlapovala. 

Tak to už jsem měla být šťastná, ne? Už jsem měla vše, co mi má přinést spokojenost a štěstí. 

A já byla naopak vyřízená, vyčerpaná, na pokraji sil, nešťastná, frustrovaná, zapadlá v roli matky, bez sebevědomí, sebehodnoty. Někde byla chyba. Markéta byla doslova ušlapaná. Bylo toho na mě opravdu hodně, ale pochvala ani uznání nepřišly. Tak jsem přidala. Vařila 2 teplé večeře denně a přidala si další práci. Asi to bylo pořád málo..Zhroutila jsem se. 

Tehdy jsem pochopila, že neexistuje návod jak být šťastná, ale odpovědi na moje otázky musím najít u sebe.

A tak jsem se vydala na cestu k sobě. Začala jsem se zajímat o osobní růst, přečetla mraky knížek, začala poznávat sama sebe, napojovala se na sebe, navštěvovala semináře, psycholožku a zároveň cítila, že mám před sebou ještě velký kus práce. Čím víc jsem se dávala dohromady, tím horší to doma bylo. Manžel zvyšoval manipulace a přidal agresivitu. Tím mi paradoxně odchod ulehčil. 

Jenže ani tehdy se štěstí a spokojenost nekonaly. Naopak. Navíc přibyly strachy, výhrůžky, vydírání, urážky ze strany manžela, moje strachy jak to zvládnu, ustojím, stěhování, co děti, peníze, úvěry, co na to okolí a největší obavy ze soudních tahanic..

Tehdy to bylo moje absolutní dno a vydala jsem se krůček po krůčku zpátky k sobě. Dnes vím, že s pomocí kouče bych svoji cestu k sobě ušla rychleji a pomohlo by mi držet se někoho nějaký čas za ruku.

Někoho kdo mi neradí, nevnucuje svůj názor, nesoudí, pochopí, podpoří a pomůže. Přesně to jsem totiž v tu dobu potřebovala.

Tolik bych se neplácala v oběti, sebelítosti, zároveň ve výkonu že všechno musím zvládnout sama a dokonale, dřív bych pochopila, že si sama tvořím co žiju a svůj život nemůžu svalovat na exmanžela. 

Dnes jsem mu vděčná za to, co jsem s ním prožila. Já vím. Ti, kdo věděli co se u nás dělo, si možná klepou na čelo. Ale já jsem to pojala jinak. Jako cenné informace, kde mám ještě mezery, co nemám zpracované, kde musím máknout. Protože vše co sami nemáme zpracované nám okolí vrací  a předhazuje jako bumerang. On byl pro mě vysokoškolský učitel.

A takhle dnes nakládám s každou situací, která mě rozhodí. Beru ji jako cennou informaci pro mě a další práci na sobě. Ono jich už vlastně moc není. Vlastně jsou výjimečné.

S láskou, Markéta