Dnes už nejsem poslušná holčička. Jsem svá. Pro někoho taková, pro druhého maková. Sama pro sebe jsem skvělá a mám se ráda. To pravé okolí mě přijímá takovou, jaká jsem, to nepravé nepřijímá a je to také v pořádku. Už se nepotřebuju zavděčit všem.

Vím, kdo jsem, proč tu jsem, jsem si vědoma sama sebe, důvěřuji sobě, svým pocitům a intuici.

Umím říct ne, v lásce se vymezit i nejbližším, postavit sebe na první místo, respektovat se a být věrná sama sobě. Je mi se sebou moc hezky a cítím se vnitřně klidná, spokojená, napojená na sebe.

Jsem si vědoma svých silných a slabých stránek, přijímám je, vím, jaké je moje poslání a jaké ctím hodnoty.

To, co jsem dokázala já, dokážeš i Ty a já Ti na Tvé cestě ráda pomůžu. Vím dobře, že začátky nejsou často lehké. 

Ne vždy jsem byla zdravě sebevědomá, proto Tě umím pochopit, podpořit, nesoudit a ráda Tě provedu na Cestě zpátky k Tobě.

Rozhodni se i Ty a vykroč. Ty víš, proč seš tady. Nic není náhoda. 

Chápu, že se třeba bojíš, máš důvody proč ne a různá ALE. 

ALE! Jen krok dopředu odstartuje změnu v oblasti Tvého života, kde chceš něco změnit, posunout se.

Nečekej AŽ! Až děti vyrostou, až zhubneš, až budeš vydělávat víc peněz, až se stane zázrak, až Ti kartářka předpoví, až Ti partner dovolí. Takhle Ti život proteče mezi prsty.

Tvoř svůj život teď a tady. Jen Ty sama seš zodpovědná za to, co žiješ, a svůj život si tvoříš Ty sama. 

Co vysíláš, to přitahuješ. Tvůj dosavadní život je zrcadlem Tvé duše a Tvého nastavení.

Polož si jednoduchou otázku: Jak dlouho Ti to, co Ti nevyhovuje, dává ještě smysl? 10 let? 5 let? 3 roky? Rok? Ne? Tak na co ještě čekáš? Jdeme na to? Jsem tu pro Tebe.

Už jako malá holčička jsem byla poslušná. 

Když jsem byla svá, veselá, šťastná, spontánní, taťka mě okřiknul: „Netancuj, neposkakuj, nesměj se nahlas, moc vyčníváš, ostatní se na nás dívají.“

Mamka byla zase hrdá na to, jak mě má vycepovanou a okolí oceňovalo, že poslouchám na slovo, stačil mamčin pohled. Musela jsem vyšlapovat, jinak by nepřišla láska od těch nejbližších, které jsem bezmezně a bezpodmínečně milovala, a toužila jsem po tom, aby úplně stejně milovali oni mě. 

Když jsem se přece jen chtěla vymezit, říct svůj názor, přišel drsný náraz. Trest v podobě křiku, obviňování, urážení, výčitek, dusna a ignorace. Žilo se mi v tom těžce, toužila jsem po lásce a přijetí, ale bezpečnější bylo poslouchat, vyšlapovat, odpojit se od svých pocitů, přání, názorů – 

odpojit se od sebe samé. Naopak jsem se naučila napojovat se na okolí. Na jejich pocity, přání, potřeby, nálady, plnit jejich očekávání. Nebylo mi v tom dobře, ale pro tu malou holčičku se to zdálo jako jediná možná cesta. 

Zapsala jsem si tehdy do podvědomí vzorce typu:

• „Když budu poslouchat, mám šanci, že přijde láska.“
• „Když budu poslouchat na slovo, láska přijde.“
• „Čím víc budu vyšlapovat, tím spíš přijde láska a pozornost.“
• „Když budu svá, přijde trest.“
• „Když jsem svá, nejsem milovaná.“
• „Když budu vyšlapovat, bude klid.“
• „Když se vymezím, přijde trest a bude mě to uvnitř bolet.“
• „Ten, kdo je pro mě autorita, se musí poslouchat.“ 
• „Autorita má pravdu.“

Moje odpojení dál ještě umocňovaly věty typu: 

• „Jak ti může být zima? Vždyť je tady teplo.“ 
• „Nebreč, nic tak hroznýho se nestalo, nemáš důvod.“

A tak mi postupně nebyla zima a přestala jsem brečet.

Zdánlivě neškodné věty, ale od mého pravého vnitřního já mě víc a víc odpojovaly.

Sebevědomí jsem si zvedala úspěchy na tanečním pódiu nebo tanečních soutěžích. Tam jsem zářit naopak měla. Tedy jen ve výkonu. Musela jsem se naučit pečlivě rozeznávat, kde zářit „musím“ a kde naopak „nesmím“. Stále jsem se kontrolovala, jestli to dělám správně, aby nepřišel trest.

Moje spontaneita už ani neexistovala. 

Nebylo velkým překvapením, že jsem si našla manžela, který mnou také manipuloval. Před ním jsem měla několik fajn kluků, ale nikdy to nebylo ono. Něco tomu chybělo. Bezpečně jsem se cítila až v pro mě známém manipulativním prostředí, které jsem znala z dětství.

Narodili se nám kluci dvojčata, vychovávala jsem ještě manželovy dcery dvojčata z prvního manželství, ve 25 letech jsem měla čtyři děti, chodila do práce, starala se o velký dům se zahradou v cizím městě, plnila manželova přání, vyvářela a vyšlapovala. 

Tak to už jsem měla být šťastná, ne? Už jsem měla vše, co mi má přinést spokojený a šťastný život. Tak mi to aspoň odmala říkávali: „Měj práci, kde si vyděláš hezké peníze, manžela, děti, pak budeš šťastná.“

Já jsem byla naopak vyřízená, vyčerpaná, na pokraji sil, nešťastná, frustrovaná, zapadlá v roli matky, bez sebevědomí, sebehodnoty, odpojená od sebe. Zato očekávání druhých jsem plnila na jedničku. Někde byla chyba. Markéta byla doslova odpojená. Bylo toho na mě hodně, ale pochvala ani uznání, po kterých jsem tolik toužila, pořád nepřicházely. Tak jsem přidala. Vařila dvě teplé večeře denně, pekla ke snídani a našla si druhou práci. Výkonem si přece zvýším hodnotu a pak už si mě ostatní budou konečně vážit, ne? Asi to bylo pořád málo. Spala jsem sotva pár hodin denně. Zhroutila jsem se. Tělo řeklo DOST! Na týden mi úplně vypovědělo, a donutilo mě tak se konečně zastavit.

Tehdy jsem pochopila, že neexistuje univerzální návod, jak být šťastná, ale odpovědi na moje otázky musím najít u sebe a hlavně se podívat do sebe. 

A tak jsem se vydala na cestu k sobě. Začala jsem se zajímat o osobní růst, přečetla mraky knížek, začala poznávat sama sebe, napojovala se na sebe, navštěvovala semináře, psycholožku a zároveň cítila, že mám před sebou ještě velký kus práce. Čím víc jsem se dávala dohromady, tím horší to doma bylo. Manžel zvyšoval manipulace a přidal agresivitu. Tím mi paradoxně odchod ulehčil. 

Jenže ani tehdy se štěstí a spokojenost nekonaly. Naopak. Navíc přibyly strachy, výhrůžky, vydírání, urážky ze strany manžela, moje strachy, jak to zvládnu, ustojím, stěhování, co děti, peníze, úvěry, co na to okolí a největší obavy ze soudních tahanic.

Tehdy to bylo moje absolutní dno, ale tím, že jsem věděla, že mi osobní růst dává smysl, vydala jsem se krůček po krůčku zpátky k sobě. Dnes vím, že s pomocí kouče bych svoji cestu k sobě ušla rychleji a pomohlo by mi držet se někoho nějaký čas za ruku.

Někoho, kdo mi neradí, nevnucuje svůj názor, nesoudí, pochopí, podpoří a pomůže. Přesně to jsem totiž v tu dobu potřebovala.

Tolik bych se neplácala v oběti, sebelítosti, zároveň ve výkonu, že všechno musím zvládnout sama a dokonale, dokázat to ostatním. Dřív bych pochopila, že si sama tvořím, co žiju, a svůj život nemůžu svalovat na exmanžela. 

Dnes jsem mu vděčná za to, co jsem s ním prožila. Já vím. Ti, kdo věděli, co se u nás dělo, si možná klepou na čelo. Ale já jsem to pojala jinak. Jako cenné informace, kde mám ještě mezery, co nemám zpracované, kde musím máknout. Protože vše, co sami nemáme zpracované, nám okolí vrací a předhazuje zpátky jako bumerang. On byl pro mě vysokoškolský učitel.

A takhle dnes nakládám s každou situací, která mě rozhodí. Beru ji jako cennou informaci pro mě a další práci na sobě. Ono jich už vlastně moc není. Vlastně jsou výjimečné. 

Silnými se nerodíme, silnými se stáváme. Ráda Ti pomůžu najít Tvou zdravou sílu a podpořím na cestě zpátky k Tobě.

S láskou, Markéta