PhDr. HANA HAVLŮJOVÁ, Ph.D.

Hledáte někoho, kdo vás vyslechne? Kdo vás přijme takové, jací jste? Kdo vás nebude soudit? Kdo vám nebudete vnucovat nevyžádané rady, ale poskytne vám prostor pro setkání sama se sebou? Pak jste na správném místě. Ráda vás podpořím na cestě seberozvoje. Podám vám pomocnou ruku, pokud bloudíte nebo ji budete potřebovat. Nabídnu vám nástroje, díky kterým se znovu postavíte na vlastní nohy a vydáte se směrem, jímž doopravdy chcete. Věřím, že z každé situace dokážeme společně najít východisko.

Vyrostla jsem ve velké vícegenerační rodině. Jsem nejstarší ze tří sester. Odmala jsem chtěla být učitelkou. Rodiče mě od toho zprvu odrazovali, měla jsem být advokátkou po tátovi, ale nakonec mě podpořili. Dětství a dospívání jsem prožila ve skautském oddíle. Stal se mou druhou rodinou. Sama jsem pak před maturitou vedla nejmladší děvčata. V době vysokoškolských studií jsem zároveň pomáhala při pořádání kurzů a akcí pro starší skauty a vedoucí. Role starší sestry mi seděla a dlouho, předlouho mě naplňovala.

Když jsem začala učit na osmiletém gymnáziu, splnil se mi sen. Práce mě opravdu bavila. Přijala jsem také nabídku přednášet zároveň na univerzitě. Šla jsem do všeho s nadšením a velkými ideály, s touhou vykonávat svou práci, jak dovedu nejlépe. Po šesti letech mě potkalo první vyhoření. Reagovala jsem po svém – odjela jsem na rok studovat interpretaci kulturního dědictví do Velké Británie. Vrátila jsem se s plánem, že podobné studium bychom mohli otevřít i v Praze. Po téměř osmi letech tvrdé práce se to podařilo. Ve chvíli, kdy bych se měla nejvíc radovat z profesního úspěchu, jsem zjistila, že už nemůžu. Nepomohla ani dovolená na Bali. Právě naopak – tělo i mysl mi tam vypověděly službu. Zhroutila jsem se.

Druhé vyhoření bylo totální. Ocitla jsem se na dně. Nezbylo mi než vyhledat psychiatrickou pomoc. Zlobila jsem se na celý svět. Neměla jsem partnera ani děti, profesní úspěchy mi připadaly malicherné. Oporu mi neposkytla ani duchovní učení, kterými jsem se v té době zabývala. K čemu je, že víte, že procházíte temnou nocí duše? Že jste právě svědky smrti svého ega? Že máte diagnózu psychospirituální krize? Žádná slova nemohou vyplnit prázdnotu, utěšit bolest v srdci.

Osud tomu chtěl, že jsem v té době potkala Lucii. Zúčastnila jsem se semináře Cesta zpátky k sobě. Už během kurzu přišla mnohá prozření. Díky celostnímu koučinku jsem začala postupně objevovat a posilovat vlastní sebehodnotu. Uvědomila jsem si, jak moc jsem dávala všem kolem, a zároveň jak málo jsem přijímala od ostatních. Kolik cizí práce jsem vzala na svá bedra ve snaze pomáhat. Kolik odměn pak plynulo do cizích kapes, protože mojí devizou byla nezdravá skromnost a nezištnost. Pochopila jsem, jak moc jsem druhým dovolila, aby vykořisťovali mé talenty a dary.

Dnes už se na ně nezlobím. Odpustila jsem, vrátila, co nebylo moje. Raduji se, když vidím, co druzí všechno dovedou, když je nechám a nenabízím svou pomoc předčasně. Stále mě baví pomáhat. Díky koučinku jsem se však naučila lépe ctít své i cizí hranice. Pomalu, krok za krokem jsem se znovu vrátila ke své profesi a pochopila, co na ní mám ráda. Ba co víc, uvědomila jsem si, že mohu zúročit své zkušenosti a nabídnout je dál. Individuální práce s klienty mi přináší velké potěšení. Sama dobře vím, jak je důležité, když vám na cestě osobního rozvoje někdo poskytne podporu a podá pomocnou ruku. Nebojte se o ně říct, jsem tu pro vás.