Bc. Anna Pokorná, DiS

Máte někdy pocit, že uvnitř sami sebe ztrácíte, zatímco se snažíte, aby byli všichni kolem vás spokojení?

Potlačujete své vlastní potřeby a pocity jen proto, abyste se vyhnuli konfliktům? 

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se změnilo, kdybyste začali dávat na první místo své vlastní potřeby a začali si více věřit?

Co by pro vás znamenalo, kdybyste se mohli zbavit strachu z nedokonalosti a začali si užívat život bez neustálého tlaku?

Věřím, že máte v sobě sílu najít cestu k sobě a začít žít tak, jak si opravdu přejete. Vím, že strach, nejistota a krok do neznáma nás dokáže držet dlouho v bodě, kde nám není dobře.

Jaké by to bylo, kdybyste měli někoho, kdo vás na této cestě podpoří a pomůže vám přes všechny strachy, překážky a pocity nejistoty?

Lidi mě vždycky vnímali jako takové sluníčko – pořád usměvavá a pozitivní. Ale pravda je, že jsem uměla skvěle potlačit smutek, naštvání nebo nesouhlas. 

Ostatní se na mě často obraceli, když potřebovali podporu nebo povzbuzení. Byla jsem pro ně oporou, ale sama pro sebe jsem tu nebyla. Uvnitř jsem se cítila neklidná, potlačená a ztracená – nevěděla jsem, kým vlastně jsem.

Doma bylo často napětí, hádky a já jako dítě jsem se snažila udělat cokoliv, aby rodiče byli spokojenější. Postupně jsem se naučila potlačovat své vlastní touhy a potřeby a dávala je na vedlejší kolej. V naší rodině byla vždycky prioritou práce, na zábavu moc prostoru nezbývalo. Chtěla jsem udělat všechny kolem sebe šťastné. 

Tenhle přístup jsem přenesla i do vztahů s kamarády. Snažila jsem se vyhovět všem, bála se konfliktů a hádek, až jsem se postupně odpojila od svých emocí a pocitů. Ztrácela jsem kontakt sama se sebou a neuměla říct NE. Dělala jsem všechno pro druhé, podřizovala se jejich potřebám, až jsem úplně přestala vnímat, co vlastně cítím nebo chci. Lidi kolem mě to věděli líp než já, a tak jsem ztratila důvěru v sebe samu. Migrény byly pro mě vysvobozením, když jsem potřebovala uniknout z toho, co jsem nechtěla dělat. V tu chvíli okolí pochopilo, že něco odmítám. Ty bolesti byly tak silné, že jsem mohla jen spát – to byl můj způsob, jak se chránit a říct „dost“. Když nepřišly migrény, přejídala jsem se. Zajídala jsem emoce, abych se cítila aspoň na chvíli lépe.

Jako dítě jsem měla pocit, že cokoliv udělám, není nikdy dost dobré. Vždycky se našla nějaká chyba, takže jsem se snažila o to víc. Touha být perfektní a strach ze selhání mě postupně odváděly od toho, co jsem si myslela, že chci dělat. Po vysoké škole jsem si už nebyla jistá, jestli jsem vůbec na správné cestě. Cítila jsem se ztracená a začala hledat práci v jiných oborech, protože jsem nevěřila, že bych mohla být dobrý nutriční terapeut a lektor pohybu. Žádná práce mi ale nedávala smysl – dělala jsem ji jen kvůli penězům. Navíc jsem měla pocit, že odpočinek je něco zakázaného. Odpočívají jenom lenoši. A místo toho, abych si ho užila, měla jsem z toho výčitky.

Myslet si, že můžu dělat to, co mě baví, a ještě se tím živit, to byl pro mě jen sen. Měla jsem neustálý vnitřní stres a tlak.

Neměla jsem žádný směr ani cíl a necítila jsem naplnění v životě. Rozhodla jsem se proto odjet do zahraničí na osobní misi – najít cestu k sobě. Myslela jsem, že vzdálenost od domova a od prostředí, kde jsem vyrůstala, mi v tom pomůže. Na jednu stranu jsem měla víc prostoru vnímat sama sebe, přemýšlet o svých rozhodnutích a jejich důsledcích. Ale zjistila jsem, že i na druhém konci světa mě provázely stejné výzvy – umět si nastavit hranice, překonat strach z vyjádření vlastního názoru nebo znovu najít svou ženskost, sebelásku a pocit vlastní hodnoty.

Honba za dokonalostí, tlak na výkon, přebírání zodpovědnosti za druhé mě dovedly až ke stavu vyhoření a výhřezu ploténky.

Ve vztazích se mi nedařilo. Do svých třiceti jsem nebyla schopná mít dlouhodobý vztah. Neznala jsem svoji hodnotu, neuměla si nastavit hranice, bála jsem se říct, co potřebuji, a vůbec jsem neuměla komunikovat, vysvětlit, co cítím a co prožívám, protože jsem byla odpojená od svých emocí.

Na prahu třicítky, když jsem se vrátila ze zahraničí, se začaly se objevovat panické ataky a gynekologické problémy. Když už to vypadalo, že se věci zlepšují, přišla diagnóza – rakovina. Bylo to zvláštní, cítila jsem, že nemoc není součást mého těla. První přišel strach ze smrti. Záhy nato proplesknutí a otázka: Co ještě potřebuji, abych konečně přestala ignorovat to, kým doopravdy jsem? A stoupnout si do bot svého opravdového JÁ.

Chodila jsem na psychoterapie. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem cítila, že teorii mám zmáknutou, a chtěla jsem se posouvat dál. Chtěla jsem víc a tehdy mi přišla do cesty Škola koučinku.

Díky koučinku jsem dostala do rukou nástroje, které mi pomáhají řídit můj život. 

Našla jsem vnitřní klid a sílu. Přestala jsem vinit všechny kolem sebe. Naučila jsem se relaxovat, bez výčitek. Přestala jsem na sebe tlačit, protože vím, že všechno je proces a jsem na správné cestě. 

Užívám si více času s rodinou, přítelem a kamarády. Začala jsem si mnohem více věřit. 

O partnerství už nemusím snít. Ze začátku byla pro nás těžká komunikace. Dnes si s partnerem dokážeme věci lépe vykomunikovat. Mnohem lépe umím pracovat s emocemi, což přítel velmi oceňuje, protože rozumí tomu, co se děje. 

Vím, že svůj život máte pevně ve svých rukou a můžete změnit cokoliv. I když cesta není vždy snadná, stojí za to. Díky svým zkušenostem věřím, že i vy můžete dosáhnout toho, po čem v životě toužíte. 

Já jsem připravená vás na vaší cestě podpořit. 

Společně zvládneme výzvy a překážky, které vám brání žít život podle vašich představ.

Tím, že jste tady, jste udělali první krok. Těším se na váš příběh.

Anička