Jak to „chodí“ ve vztahu se učíme od rodičů

Rodiče ukazují neverbálně, verbálně, jak to „chodí“ ve vztahu a jak se k sobě chovat.

Partnerství rodičů nás nastavilo na naše partnerství. Chování rodičů se nám zapsalo do hlavy: Takhle to ve vztazích prostě „chodí“. Sice se nám to i nelíbilo, bolelo nás, co jsme viděli a prožívali, ale tyto obrazy se nám staly absolutními pravdami. Nasáli jsme do sebe vzorce chování a fungování ve vztahu a sami je pak automaticky kopírujeme. Toužíme se svým partnerem vybudovat svým dětem harmonické zázemí, ale pořádně nám to nejde. Často spolu narážíme.

Rodiče se hádali = v partnerství jsou hádky

Z chování našich rodičů se do našeho podvědomí nahrály vzorce chování a očekávání, které automaticky opakujeme i v našich vztazích. Pokud se rodiče hádali a nedokázali spolu konflikty řešit v klidu, tak to neumíme ani my. Nejde nám se s partnerem domluvit. Hned útočíme nebo se tvrdě bráníme. Neumíme řešit v klidu. Když je chvilku klid, najdeme si nějakou záminku pro další hádku. Nejde nám dlouhodobě udržet pohoda. Z dětství ji neznáme.

Rodiče si spolu nepovídali = s partnerem si nemám o čem povídat

Toužíme s partnerem sdílet. Povídat si. Zažívat romantiku. Vzájemně si sdělovat pocity. Přejeme si, aby nám druhý naslouchal. Díval se nám do očí. Vnímal, co říkáme. Ale když jsme to neviděli doma u svých rodičů, nejde nám to v partnerství. Zůstáváme jen u tužeb a nadějí, že snad někdy se nám podaří takový vztah vybudovat, anebo se tímto pocitem sytíme z romantických filmů a knižních románů. Zůstáváme tak ve vztahu emočně vyprahlí.

Rodiče spolu sami nic nepodnikali = v partnerství si jede každý svou

Táta chodil do práce, doma si četl noviny a v pátek večer chodil na šachy. Máma byla u plotny, chodila na nákup, pobíhala okolo domácnosti a jediný její odpočinek byl spánek. Rodiče jsme spolu něco podnikat viděli maximálně, jak večer seděli u televize. Každý si jel jinak své. Toužíme s partnerem společně podnikat, sdílet zážitky, vyrazit jen tak do kina, na večeři, užít si společný víkend, ale vůbec si to spolu neumíme užít. Je v nás napětí. Nechápeme proč? Jsme nastaveni jinak, než toužíme být.

Náš vztah s partnerem je vzorem pro naše děti. Učí se z něj, jak „funguje“ partnerství. Nasávají vše. To, co vidí, cítí, jaká je atmosféra, jestli je pohoda, láska, objetí, zábava, … Vše to se pro ně stává pravdou. Je na nás, abychom si uklidili ve vztahu. Udělali si pořádek v sobě. Ve svém vlastním vnitřním nastavení, protože to, co jsme si přinesli do vztahu ze svého dětství, se nám s partnerem jen opakuje. Pomozte svým dětem vidět partnerství, které rozvíjí a staví člověka, ale neničí.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič