Z anorexie jsem se rozhodla uzdravit.

Od dvanácti let jsem bojovala s anorexií. Byla mým obranným mechanismem, jak přežít v nebezpečném světě plném nepochopení. Byla to snaha o dokonalost a lásku. Chybělo mi přijetí, bezpodmínečná náruč rodičů, pocit klidu, stability a bezpeční. Moje duše trpěla. Přála jsem si zmizet. Pořád mi někdo dával nevyžádané rady. Anorexie mi „pomáhala“ vyrovnat se s tlaky (s problémy) v rodině. Pomáhala mi potlačovat negativní emoce. Byla to pro mě cesta, jak zůstat v dětství, dál dítětem, a udržet si lásku od táty. Více o tom píšu v článku >> ANOREXIE JAKO ZPŮSOB, JAK SI UCHOVAT LÁSKU? >>

Nic nefungovalo – psychiatr ani psycholog

U psychologů a psychiatrů jsem slýchala, že když nebudu jíst, tak umřu. Všichni pořád řešili jenom jídlo, a ne ten skutečný důvod – jídlo je jen nástroj. Psychiatři mi říkali, že nemám šanci se z anorexie dostat. Nutili mě se s anorexií smířit, přijmout život, který mám, protože už po boku své nemoci žiju moc dlouho a neumím to jinak. Nikdo se nezajímal o moji duši a to, jak se cítím. Nikdo se mnou nepracoval systematicky, nešel do hloubky, k podstatě toho, co a proč se mi děje.

Z anorexie jsem se rozhodla uzdravit a našla si kouče

Zásadní změny začaly přicházet až díky systematické práci s koučem. Praktické kroky, techniky a nástroje jsem postupně zapracovávala do osobního života. Konečně mě nikdo neodsuzoval. Poprvé se mnou někdo řešil, co cítím. Svobodně jsem se mohla vybrečet, pojmenovat emoce, pocity a říct nahlas vše, co mě tížilo, aniž by přišlo odsouzení. Spousta věcí se začala postupně odkrývat, pojmenovávat, uvolňovat a hlavně řešit. Měla jsem pocit, že se anorexie doslova rozpouští uvnitř mého těla.

Moje aktivní cesta z anorexie s koučem

Poprvé jsem se setkala se svou koučkou v 18 letech. Začala jsem chodit na vysokou a cítila potřebu změny. Měla jsem stabilní váhu, fyzicky by nejspíš nikdo nepoznal anorexii, která mi už léta sídlila v hlavě. Měla jsem strach, že uzdravení nejde dost rychle, dost dobře, že se pořád ve svém těle cítím hrozně, že toužím po svém vyhublém já. Neznala jsem nikoho, kdo by šel touto cestou. Ať už jsem hledala kdekoli, každá vyléčená anorektička měla za sebou jen jídelníček od specialistů, disciplínu v jedení, překonávání strachů z jídla a hospitalizace. Všechno mi to přišlo pod tlakem, vynucené, urvané. Já jsem chtěla „chtít“ jíst, ne do sebe nacpat potraviny a spolknout hořkost svých emocí.

Spadla jsem znovu na svou nejnižší váhu, kterou jsem měla – 35 kilo. Nemohla jsem vstát z postele a dojít do školy. Když jsem nakonec byla svým tělem donucená, začala jsem se skutečně léčit – teď však svou duši. Měla jsem svobodu. Chodila jsem na procházky, psala si deník, dívala se na nebe, plakala celé hodiny, spala celé hodiny, ochutnávala postupně kousky svého života, do kterého se začalo začleňovat i jídlo.

Fyzicky to velmi bolelo, smutek musel ven, moje tělo bylo zničené hladověním a bylo těžké to změnit. Ale když to všechno postupně odcházelo, začaly zůstávat neskutečně krásné pocity volnosti. Byla jsem odvážná a nevzdala to a ten výsledek, který se dostavil, bych nikdy za nic nevyměnila. Tu skutečnou transformaci jsem pocítila po dvou letech a je trvalá. Vnímám ji každý den, nikam neodchází a nemá podmínky.

Ukotvila jsem se uvnitř sebe, a to jen proto, že jsem nevolila instantní řešení (jaké jsem zažila v léčebně, kde jsem přibrala na určenou váhu a šla „uzdravená“ domů), ale upřímnou cestu svým vlastním tempem, na které jsem potkala spoustu bolesti a traumat i části mě samotné, jež jsem potlačila.

Co mi na mé cestě s koučem nejvíc pomohlo?

1. Trekování situací a hledání spouštěčů

Zaměření se na to, jaké pocity se ve mně odehrávají, když se najím a když se nenajím. Nikdo se mě do té doby nezeptal na otázku: „Jak se cítíš, když máš jíst?“ Pracovala jsem s psychology, s psychiatry, ale všichni jenom řešili, kolik vážím, jak vypadám a co jím. Kolik toho sním a co bych měla jíst. Nikdo se do té doby nezajímal o mě jako o člověka, o moji duši, co cítím a prožívám uvnitř sebe. Moje koučka pojala celý problém úplně jinak. Jinou cestou, která mi dávala nejen smysl, ale také mi začala pomáhat. Šla se mnou do hloubky, k příčinám, k podstatě toho, co a proč se mi děje. „Jak se cítíš, když máš jíst? Když sníš jídlo nebo když máš hlad, jaké prožíváš pocity? Co ti běhá hlavou za myšlenky? O čem přes den přemýšlíš? Co řešíš v hlavě?“

2. Otáčení vzorců

Postupně jsme nacházely zdroje a příčiny a já jsem začala chápat důvody svého chování a postupně je pojmenovávat, zpracovávat a měnit.

Vzorce, které mě blokovaly.
Dětství = automatická láska od táty. – Lásku od táty mám i jako dospělá žena.
Lásku jsem si musela zasloužit. – Lásku mám přirozeně už z principu našeho vztahu s rodiči.

3. Práce s negativními emocemi

Nedokázala jsem přijmout a poprat se s negativními pocity a přes hlad jsem je potlačovala. Doma byly mé negativní pocity smetávány ze stolu. Jako bych si je nemohla dovolit. Měla jsem v sobě nerespekt ke svým emocím a své bolesti. Potlačovat negativní emoce jsem dokázala jen přes hlad. Koučka mě učila s nimi pracovat. Vnímat je, pojmenovat, přijmout, chápat, respektovat a přirozeně je vyjadřovat. Postupně jsem se načila zdravě se vymezovat a pojmenovávat, co mě bolí, co mi vadí a co mě tíží.

4. Vizualizace minulosti

Začala jsem si krok po kroku uzdravovat bolavé vzpomínky. Vracela jsem se do situací, které jsem doma zažívala a tížily mě. Říkala nahlas to, co jsem tenkrát potřebovala slyšet, ve vizualizaci jsem objímala své malé já a šeptala mu, že se nemusí bát a že se spolu zachráníme. Pomohlo mi to také v pochopení druhé strany – mých rodičů, jejich motivů. Jak a proč se k sobě a ke mně chovali. Začala jsem celou situaci vidět jinak. Vytvořila jsem si na ni nový pohled. Přicházelo pochopení, puštění a odpuštění. Nejen sama sobě, ale právě mým nejbližším.

 Moje aktuální fáze. Je mi 22 let…

Mám nový vztah ke svému tělu a jídlu. Naučila jsem se být laskavá sama k sobě.
Žiju ve větší lehkosti a svobodě. Stále ještě pracuji na postupném pouštění kontroly. Někdy se mi stává, že něco sním, protože chci překonat svůj strach z jídla, a následně si to vyčítám. Někdy nastane situace, se kterou si neumím poradit a můj mozek mi navrhne „tak nejez, v tom jsi nejlepší“. Ale rychle si to dokážu v sobě zpracovat a podpořit se, uvědomit si, že to nejsem já, že to je vyrovnávací mechanismus mého zmateného mozku. Jsem šťastná, konečně žiju život, po jakém jsem toužila, a mám plány do budoucna. Změnila jsem školu a bydlím na místě, kde je mi dobře, kde cítím svobodu a lásku a kde si formuji svou vlastní rodinu s přítelem. Tvořím, píšu, kreslím a chtěla bych jít cestou inspirace pro ostatní, protože cesta z anorexie existuje a je tu pro vás. Stačí se rozhodnout.

Vzkaz pro vás:

Všechno důležité máte uvnitř sebe. Vše je možné změnit. Převezměte zodpovědnost za svůj život. Nebuďte na to sami. Řekněte si o pomoc. Síla je v tom, jít a říct, že potřebuji pomoci.

„Nemusíš všechno zvládat sám/sama. Není nutné všechno zvládat sám/sama. Dovol si nebýt sám/sama.“

Věřím, že můj příběh bude inspirací pro ty, kteří se cítí ztraceni jako kdysi já. Moc ráda s vámi budu sdílet svou cestu i osobně jako host na webináři.

Hlas Barči může být vaším vnitřní hlasem nebo někoho z vašich blízkých, kteří ho neumí vyjádřit…

„Já se hrozně bojím, jsem tak moc sama, nerozumím sobě ani ostatním, nenávidím sebe a nenávidím svoje tělo. Chci být perfektní, protože chcete perfektní dceru, a já nedokážu vyplnit všechny vaše sny a dělat všechno tak, jak si přejete. Jsem jiná a jsem svá a chci si s vámi povídat, sdílet s vámi, jak mi je a co cítím, ale bez předsudků a bez posměchu, bez odsouzení a rad, které nechci slyšet. Chci být pochopena a vyslyšena a chci, abyste mě milovali takovou, jaká jsem. Nepodmíněně…“ vaše… (Barča)

Autorka článku Bára Škampová bude 18. 4. 2023 hostem živého webináře na téma: Jak vyřešit poruchy příjmu potravy a nezdravý vztah k jídlu? Registrace místa zde >>