Barbora Škampová

V momentě, kdy to všechno pustíš, vytvoříš najednou prostor pro to nové, krásné a lepší.

Byla jsem snad na těch nejtemnějších místech, která jsem si dokázala představit. Ze šťastného autentického dítěte jsem vkročila do velkého děsivého světa – za ruku jsem si vedla svou životní nejlepší kamarádku a oporu, anorexii. Deset let jsem žila v područí restrikcí, nenávisti k sobě a svému tělu, v jejích nekompromisních pravidlech a zákazech a mezitím plnila sny a přání rodičů. Osmileté gymnázium, abych byla alespoň chytrá a dostala pochvalu. Abych byla jednou úspěšná a „někam to dotáhla“, abych si vydřela místo na tomhle světě, abych všem dokázala, jak jsem silná a nezávislá a všechno zvládnu sama. Nakonec jsem skončila v léčebně, protože jsem rodičům umírala hlady pod rukama, a všechny sny se rozplynuly. Stejně nebyly moje, přála jsem si jen vysvobození z nekonečné bolesti a agónie, z depresí a hladu a nikdy nekončících cyklů, kdy se snažím „být hodná holka“ a hezky jíst, nehubnout, dodržovat disciplínu a snažit se uzdravit. Ale ledové kostnaté ruce anorexie si mě vždycky všude našly a já skončila znova na začátku. Antidepresiva, psychiatři, terapeuti, psychologové. To bylo mé dospívání, můj život a všechno, co jsem znala. 

Dokud jsem se nedostala do rukou mé koučky. Bylo to láskyplné pohlazení, bez hodnocení, bez souzení, ve svobodě, v pochopení. Strávila jsem roky systematickou prací na sobě. Odpovídala jsem na otázky, na které se mě nikdy nikdo nezeptal. Ona byla světlem na konci tunelu. Psychiatři říkali: „Smiř se s tím, nikdy bez anorexie žít nebudeš, prostě si zvykni na to, jak to je, už to trvá příliš dlouho.“ Ona se zeptala: „A jak to vlastně skutečně chceš ty?“ S pláčem jsem bourala všechny své představy a konstrukty, všechny své lživé pravdy a naučené chování. Zbourala jsem starou chatrč, ve které jsem sama nechtěla být, a vytvořila si čistý domov plný lásky – to bylo moje tělo. Silné, statečné a láskyplné, které nevzdalo boj s mou hlavou, ale jen začalo víc poslouchat srdce. To bylo to skutečné uzdravení.

A teď jsem tady. Prošla jsem tu cestu první, abych vás dovedla na stejně krásné místo, na které jsem došla já. Dám vám pochopení, porozumění, budu se ptát, budu poslouchat a společně najdeme přesně to, co vaše srdce vždycky chtělo – autenticitu, opravdovost, pravdu a hlavně lásku.

Už teď se na váš těším, spolu to zvládneme.