Karolína Francouz

Přijmi ty věci které změnit nemůžeš, a změň ty věci, které nemůžeš přijmout. - Marcus Aurelius -

Jako dítě z rozvedené rodiny jsem se už od útlého věku snažila porozumět složitostem rodinných vztahů a života. Byla jsem odjakživa hodně citlivé a empatické dítě, a tak jsem už tehdy cítila vnitřní volání pomáhat lidem okolo sebe.

Rodiče se v mých sedmi letech rozvedli. Život ve střídavé péči měl k ideálu daleko. Často spolu bojovali i na dálku a já mezi nimi fungovala jako takový prostředník. Během dětství jsem si od nich převzala určité vzorce chování, které jsem si pak nesla životem. 

Na vztah s tátou vzpomínám hezky, byla jsem „tatínkova holčička“ a vždy cítila jeho lásku. Věnoval mi hodně péče a pozornosti, ale existovaly také chvíle, kdy jsem se cítila zranitelná.

Můj vztah s mámou bych charakterizovala jako plný lásky, kterou však neuměla nikdy moc dobře projevit. Zažily jsme spolu těžké chvíle a složité okamžiky. K jejímu pochopení a přijmutí věcí z naší minulosti jsem se dostala právě až díky koučinku. Náš vztah mě dodnes učí trpělivosti a schopnosti najít rovnováhu mezi sebeláskou a soucitem k druhým.

Ve svých šestnácti letech jsem se ocitla ve světě dospělých, když jsem začala bydlet sama. Máma měla nového muže, který žil v cizině, a když se jim narodila má o třináct let mladší sestra, tak se s ní odstěhovala za ním. Táta na mě dohlížel, ale jinak jsem měla plnou důvěru a nikdo nepochyboval, že vše zvládnu. To, co zprvu vypadalo jako dobrodružství, se po nějaké chvíli přehouplo v realitu. Byla jsem celkem vyspělá a tohle mé předčasné dospívání jen urychlilo. Až v pozdějším věku jsem si uvědomila, jak mocný dopad mělo tohle rozhodnutí na moji životní cestu.

Když jsem se sama stala poprvé mámou, zjistila jsem, že se mi dějí věci, které jsem úplně nechápala a neuměla je pojmenovat. Nevěděla jsem si rady, nemohla jsem odejít od dcery, aniž bych si myslela, že ji opouštím a jsem kvůli tomu špatná máma. Vlastně všechno, co jsem dělala kolem dcery, muselo být v mých očích perfektní. Neustále jsem se bála, aby se jí něco nestalo, a tyhle myšlenky mě doháněly k zoufalství. Tohle složité období jsem prožívala v cizině, kam jsem následovala svého muže na jeho cestě profesionálního sportovce. Sama ve Spojených státech, daleko od svých blízkých, tápající v nové roli matky stále narážející na své vzorce z dětství. Ironií osudu bylo, že jsem byla člověk, který neměl rád změny a nerad opouštěl svou „komfortní zónu“. S manželem jsem při jeho angažmá na různých místech strávila v cizině celkem devět let. V nové roli pro mě ale zahraničí bylo moc velké sousto – poprvé mámou a většinu času jsem trávila se svojí dcerou sama. Manžel byl často zaneprázdněný a na cestách. Snažila jsem se vše chápat a ustát to. Doufala jsem, že to přejde, a úplně jsem tou dobou odložila sama sebe na druhou kolej. Byla jsem od sebe samé totálně odpojená a vyčerpaná jsem jen jako autopilot „přežívala“ každý další den. Tahle nepohoda se pochopitelně promítla i do našeho manželského života. Odráželo se to i v mateřství a věděla jsem, že se musí něco změnit. Potřebovala jsem pomoci vyřešit a najít své vnitřní „JÁ“, které tam někde, pod těmi všemi vzorci bloudí a volá o pomoc. Byl to právě můj manžel, který mi pomohl si uvědomit, že se z tohoto začarovaného kruhu sama bez cílené pomoci nedostanu. Přes knihu (Ne)gramotný rodič od Lucie Königové jsme se dostali k Life Academy. 

Tak jsem se úplně poprvé setkala s koučinkem, který mě vlastně zachránil a vrátil mě za nějaký čas zpátky samu k sobě. Začala jsem cítit rovnováhu v tom, co vlastně chci a nechci. Naučila jsem se mít ráda sebe samotnou takovou, jaká jsem, a od toho se všechno odvíjelo lepším směrem. Koučink zachránil také náš vztah, který je teď silnější a naplněnější než kdy předtím. Koučink mi pomohl uchopit mateřství z trochu jiného úhlu. Pomohl mi lépe pochopit své rodiče a jejich cestu. I oni díky tomu, že jsem na sobě začala pracovat já, udělali během té doby velký posun. 

Nakonec jsem dokázala v zahraničí žít šťastný a spokojený život. Začala jsem díky znovunalezenému sebevědomí mluvit anglicky, což pro mě byl ze začátku velký problém a strašák. Teď považuji Ameriku za náš druhý domov. Je tomu teprve pár měsíců, co jsem zpět v České republice, a můj návrat z Ameriky byl pro mě paradoxně ještě složitější než samotné zvykání na život v cizině. Tentokrát jsem musela opustit hluboká přátelství, která jsem si během té doby vytvořila, a bylo to velmi bolestivé.

Když se ohlédnu na své staré já, tak se usmívám. Vidím tu vystrašenou holku bojující sama se sebou a s dalšími nástrahami života nejlépe, jak v danou chvíli dokázala, a jsem na ni vlastně pyšná. Koučink mi pomáhá být takovou osobou, jakou mám ráda, a vím, že se na sebe můžu už v mnoha věcech spolehnout. Zároveň vím, že to není zdaleka konec mé cesty, a stále na sobě pracuji.

Změna, kterou jsem zažila, je důvod, proč jsem se po našem návratu zpět do České republiky přirozeně rozhodla vydat na cestu pomoci. V koučinku jsem našla něco, co mě opravdu naplňuje, a pokud vám budu moct pomoci najít vaše vlastní já a zlepšit tak kvalitu vašich životů, tak budu úplně nejšťastnější. Z vlastní zkušenosti vím, jak velké změny se můžou do života dostavit a hlavně – už vám je nikdo nevezme. 

Neslibuji vám zázrak na počkání, ale vážně se ten zázrak může dostavit, když na sobě budete mít chuť společně se mnou pracovat. Budu připravená naslouchat a podporovat vás!

Těším se na naši společnou cestu. Karolína