Bc. Nelli O'Sullivan

Cítíte se smutní, ukřivdění, nedocenění, naštvaní na život nebo prostě jen postrádáte energii a nic vás nebaví? Pojďte zkusit odpustit sami sobě i těm, co vám možná kdysi ublížili. Jen si představte tu lehkost, s jakou byste na svůj dosavadní život pak pohlíželi. Všechny minulé prožitky totiž utvořily to, kým jste dnes.

Už malý krůček dopředu je posun, tak k sobě buďte, prosím, vlídní. Ve stávajícím nastavení jste žili nejspíš minimálně 20 let, dopřejte si tedy ten luxus – čas. I když se toho třeba zpočátku nebude na první pohled tolik dít, pod povrchem už se to hýbe. Cesta je cíl a vy jste na ni vykročili už jen tím, že jste teď tady. Velmi ráda vám na ní budu citlivým průvodcem. Věřím, že nic není náhoda a každý člověk, který nám vstoupí do života, v něm hraje určitou roli, tak copak si asi můžeme vzájemně předat právě my dva? 

Měla jsem hezké dětství, hodně času jsem trávila u babiček a rodiče o mně a ke mně hovořili převážně v superlativech. Já si ovšem tak úžasná nikdy nepřipadala. Když jsem si ve škole procházela lehkou šikanou, maminčino utěšování, že mi ostatní nepřejí, jak jsem hezká a šikovná, mě naopak jen rozčílilo. Cožpak nevidí, že mi není co závidět? „Vždyť jsem úplně obyčejná, všechno buď zkazím, nebo to vzdám po pár pokusech,“ křičela jsem uvnitř sebe. Měla jsem pocit, že mi vůbec nerozumí. Možná už to byl záchvěv puberty, možná první vědomější střet se syndromem hodné holčičky. Rodiče samozřejmě dělali to nejlepší, co uměli, jen mi projevovali svoji lásku. Až s vlastními dětmi, kdy jsem strávila nespočet času a vydala nespočet peněz za všelijaké kurzy, konference a knížky, jsem si uvědomila, jakou paseku může nadělat ustavičné chválení a šikulkování. 

Diagnostikovaná poporodní deprese mi tenkrát posloužila aspoň jako dočasná výmluva pro mé pocity naprostého selhání. Na školách jsem sice byla premiantka, ale magistra jsem nedodělala a vědomosti mi v hlavě také žádné nezůstaly. Donedávna jsem neměla žádný opravdový koníček, a byť mě moje práce bavila, tu skutečně vysněnou, která by mě naplňovala, jsem ve svém životě stále neviděla. „Ani ty děti neumím vychovávat po svém a potřebuji k tomu autority,“ plakala jsem tiše. Perfekcionismus a věčný tlak na sebe, že musím být (nej)lepší a všichni by mě měli mít rádi, se ale ne a ne snoubit s rolí mámy, která sotva stíhá spát, a já se tak dostala ke koučinku. Až tehdy jsem si uvědomila, kde je kámen úrazu a že deprese byla jen požehnání, které mě navedlo na cestu zpátky k sobě. 

Konečně do sebe začalo zapadat, proč jsem si do života často přitahovala různé grázlíky. Potřebovala jsem sobě a světu okolo dokázat, že i v sebevětším frajírkovi dokážu probudit hlubokou lásku. Téměř bez výjimky mi na konci vztahu pukalo srdce a já si říkala, jestli nedělám životní chybu, když od dotyčného odcházím… byť už jsem šla najisto do dalšího předem rozjetého vztahu. Bez nevěry jsem to neuměla, protože jak bych se přece mohla jinak ujistit, že nezůstanu na ocet? Být jen sama se sebou?! To bych nepřežila! Jaký paradox, že po okolním světě jsem chtěla, aby mě viděl jako tu fajn holku, a svým ex bych bývala nikdy nepřiznala pravdu, jen abych v jejich očích neviděla to zklamání a pohrdání, které jsem v těch svých viděla prakticky až do loňského roku, kdy jsem si konečně dovolila naplno začít věnovat seberozvoji. 

K tomu je však potřeba nacítění se na sebe, což se velmi záhy ukázalo jako problém. Kde ale vznikl? Upozaďováním sebe na úkor ostatních, abych hlavně těm druhým dělala radost. Definitivní hřebík do rakve mé intuice jsem zabila na VŠ, kdy jsem se doslova vykopala z auta před znásilněním. Tehdy jsem jela po dálnici v Německu a „milosrdný samaritán“ mi signalizoval poruchu na kole a velkoryse mi nabídl pomoc. S asi 400 km před sebou jsem ráda přijala, ale začalo mi to smrdět, už když trval na tom, abych své auto zaparkovala a jela pro nářadí s ním. Já však nechtěla, aby se cítil, že ho z něčeho podezírám! Red flags všude kolem, ale já ten svůj vnitřní hlas doslova zadupala do země i po tom, co sjel na polňačku a mířil si to doprostřed polí, kde nebylo široko daleko ani živáčka. Nějakým zázrakem jsem si z toho odnesla jen ponaučení a modřiny po celém těle. Až nedávno mi došlo, že ten den jsem ale znásilnila já. To já jsem znásilnila samu sebe. Tísnivý pocit jsem měla od začátku, ale Nelli, která si dovolila cítit, naprosto ušlapala ta, co chce být prostě v očích druhých za každou cenu ta dobrá.

Toto uvědomění mě zastavilo a pomalu začalo navádět správným směrem. Člověk ví sám nejlépe, co cítí, jestli je mu zima, či teplo nebo zda má hlad, to vám nikdo jiný říct nemůže. A malé děti jsou v tomto obzvlášť citlivé. Jsou bezprostřední a naprosto otevřené, než jimi začneme manipulovat, aby udělaly, co po nich chceme. My rodiče jsme jejich vesmírem a cokoliv řekneme, považují za absolutní pravdu. Neudusávejme v nich jejich prožitky. Ať si přijdou na to, v čem jim je a není dobře, samy. 

Byla doba, kdy jsem své velké srdce proklínala. Tolik lásek, tolik nejlepších kamarádek? Nejlepší může být přece jen jedna. Ale kdo určuje, co je a není normální? Teď už vím, že mé velké srdce je dar. Mám v něm opravdu spoustu místa a já jej s láskou otvírám i vám. Ráda vám ukážu cestu, jak dát konečně sebe na první místo, aniž byste se cítili provinile a sobecky. Sobecké je totiž naopak to, když vyžadujeme po ostatních, aby nás činili šťastnými a dávali nám lásku. Každý máme svůj život jen a jen ve vlastních rukou, tak pojďte vzít otěže a jedeme. Moc se na tu jízdu s vámi těším. 

S láskou Nelli