Pavla Horáčková

Nemusíte se trápit, můžete být šťastní. Věta, která
kdysi přivedla ke koučinku mě. A objednat se na
koučink bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v
životě.

Možná teď máte všechno, co jste kdy chtěli, a necítíte
se dobře. Třeba nemáte nic z toho, co chce, vůbec se
vám nedaří a vy nevíte proč. Nebo se jen prostě
necítíte dobře.

Nekonečná válka mezi hlavou a srdcem. Dobrá
zpráva je, že je to znamení, že jste svůj život ještě
nevzdali, že cítíte.

Můžete mít všechno, co chcete, spolu můžeme přijít
na to, co to přesně je. Vaše odpovědi a s nimi
pochopení, proč to tak máte nebo naopak nemáte,
vás navedou zpět na cestu, kde jste se před časem
ztratili. Na cestu, která vám bude dávat smysl, chuť a
radost do každého dalšího dne. Začnete žít vztahy,
kde bude láska, děti, kterým budete vzorem, práci,
která bude dávat smysl a dělat vám radost. Život, kde
se budete cítit víc než dobře.

Všude nás učili používat hlavu, ale my hlavu v
koučinku potřebujeme naopak vypnout a probudit srdce, které často dlouhý čas volá o pomoc. Protože láska je právě tam, ta se vymyslet nedá.

Ten mír a klid, když začnete cítit, že jste doma, doma
u sebe v srdci, je nepopsatelný. S každým dalším
koučinkem bude cítit víc a víc svoje srdce, až hlava
nebude skoro potřeba. Začnete se řídit pocitem a
budete si jistí, přirozeně necháte hlavu odpočívat.
Přestanete vyrábět stres, boj a válka skončí, zavládne
mír a klid. To je ta láska k sobě, přestat si ubližovat,
nemít uvnitř sebe boj. Být si jistí sami sebou, znát
svoji hodnotu.

Nedám vám manuál na život, ten budeme psát spolu,
ale dám vám důvěru, že to zvládnete.
Některé vaše odpovědi na mé otázky budou i pro vás
překvapením. Ale i nástroje, které máme k dispozici v
LA, nám pomohou dělat kroky k tomu, co opravdu
chcete.

Pochopení a přijetí, to, že vás vyslechnu a nebudu
soudit, už jen to pro vás bude něčím, co možná
neznáte.

Těším se, až otočíte prst na sebe a řeknete: ,,Teď
jsem na řadě já.“ Pokud jste dočetli až sem, mám
radost a ráda vás budu držet za ruku při vaší cestě
zpátky k vašemu srdci a spokojenému životu.

Pavla Horáčková

Můj příběh je vepsaný v mé tváři, v mých vlasech, při
pohledu na moje ruce. Někdy si připadám jako zeď,
která byla natřená všemi barvami, a když jsem je
smyla a otloukla omítku na kámen, začala dýchat, žít
a vypadat a cítit se nejlépe. Jsem šťastná tak, jak
jsem, vděčná za sebe a za to, co mám. Za život a za
klid, bez bojů a stresu. Za lásku, kterou dávám i
dostávám.

Nemám potřebu to přesně popisovat, ale komukoliv
na cokoliv z mé minulosti ráda odpovím a není nic,
za co bych se styděla. Kolikrát jsem dostala strach,
možná jsem některé věci vzdala, ale po čase jsem
většinou nelitovala. Vím, že jsem z toho venku a že
moje cesta je jiná než ta, kam mě směrovali rodiče,
autority, muži a všechny systémy, abych byla chytrá,
hodná, slušná a užitečná.

Kolikrát jsem byla sama proti všem, ale dokázala jsem
to. Díky pochopení, které pro mě měla, a ujištění, že
jsem v pořádku. Všechno jsem pochopila, odpustila
sobě i ostatním. Pochopila jsem, že za to nemohla ani moje původní rodina. Pochopila jsem, proč každý můj
vztah byl jako přes kopírák a vždy dopadl podobně.
Pochopila jsem, že život není o zákazech a příkazech,
o režimu ani o vládě. Že to, co mi vždycky nejvíc
chybělo, byla bezpodmínečná láska, ta bez toho
,,ale“.

Že nemám čekat, až mě někdo udělá šťastnou, že to
je můj úkol. Ta úleva, když jsem zjistila, že nemusím
nikomu pomáhat, protože největší pomoc není
pomáhat, ale dát důvěru, že ten druhý to zvládne.
Pochopila jsem, že život není o výkonu, ale
o smyslech. O tom, co mi voní, co mi chutná, co
slyším, jak to vidím a hlavně o tom, jak se cítím.
Pochopila jsem, proč si barvím vlasy a koho si s těmi
nabarvenými vlasy do života přitahuji. Pochopila jsem
lidi, kteří se nemají rádi, závidí a ubližují všem okolo.
Moje skvělé děti jsou moje guru. Na nich vidím, že
moje cesta osobního rozvoje má  obrovskou cenu.
U nás není výchova, ale láska. Snažím se být jim
příkladem a přístavem, kam přijdou pro pomazlení.
Pár pravidel, bez zákazů a příkazů, to je to, co mi
dává smysl.

Mohla jsem zůstat v roli oběti, věčně nespokojená,
s naštvaným a smutným výrazem – tak mě všichni
znali, neuměla jsem se pomalu usmát, spíš rozbrečet.
Mohla bych sledovat hrůzy v telce, nadávat na vládu,
počasí a hodnotit životy ostatních, závidět a nechápat,
proč se někdo má líp. Taky bych mohla být závislá,
táta hodně pil, nebo mít diagnózu z Bohnic, najít se v roli blázna, tak jako to udělala moje máma. Ale to mi
fakt nadávalo smysl.  Přestala jsem sama sebe litovat a začala mít spoustu důvodů, proč se chválit. Cítila jsem, že to existuje, že to hezké je i pro mě. Chci pomáhat, ale už jen tak, jak to má pro mě smysl, jen tomu, kdo opravdu chce.