Pavla Horáčková

Nemusíte se trápit, můžete být šťastní. Věta, která kdysi přivedla ke koučinku mě.

Dnes jsem živým příkladem toho, že je to možné.

Pokud jste tady, nevzdali jste to, nevzdali jste svůj život a chcete být šťastní.

Možná vám není dobře ve vztahu s partnerem nebo s dětmi, možná je to nespokojenost v práci, asi žijete něco jiného, než cítíte. Třeba jen dlouho hledáte účes, oblečení, a pořád to není ono. Něco vám chybí, možná to doháníte výkonem, péčí o všechny kolem sebe, ale ani to vás nežene k uspokojení, spíše k vyčerpání, k očekávání, a je vám čím dál hůř, nedává to smysl. Taky je možnost, že máte úplně všechno, co jste chtěli, a necítíte se dobře.

Ať je to, co je to, hledáte způsob, jak z toho ven. 

Víte, jak byste to chtěli? Jak se teď cítíte? 

Jste tady, a pokud nejste líní začít žít svůj život, jste tu správně.

Neslibuji, že je to procházka růžovou zahradou, neřeknu vám, jak máte žít. Některé odpovědi na mé otázky budou i pro vás překvapením.

Nedáváme záruky na štěstí, ale jsme živými příklady toho, že to existuje.

Zdravá láska a pokora k životu, kterou v koučinku ochutnáte, je léčivá.

Je to závislost, ale ta zdravá, která vám dá možnost zažívat opravdové štěstí.

Pochopení a přijetí, to, že vás vyslechnu a nebudu soudit, už jen to pro vás bude něčím, co možná neznáte. Vaše nová cesta, ze které budete mít radost a já budu jen s tou největší láskou nápomocná, je teď přímo před vámi. 

Můžete mít všechno, co chcete, spolu můžeme přijít na to, co to přesně je.

Těším se na vás, na cestu, až do vašeho života začneme probouzet vaše srdce a  lásku. 

Pavla Horáčková

Nyní jsem v životní fázi, že jsem za všechno, co bylo a jak to bylo, ráda, protože kdyby to nebylo, nemohla bych být vděčná za to, jak to je teď a jak jsem to zvládla.

Nemám potřebu to přesně popisovat, ale komukoliv na cokoliv z mé minulosti ráda odpovím a není nic, za co bych se styděla. Kolikrát jsem šlápla vedle nebo dostala strach, možná jsem některé věci vzdala, ale po čase jsem většinou nelitovala.

Vím, že jsem z toho venku a že moje cesta je jiná, než tam, kam mě směrovali rodiče, autority, muži a všechny systémy, abych byla chytrá, hodná, slušná a užitečná.

Jsem na sebe pyšná, že jsem nezradila sebe a věřila pocitu, že se necítím dobře.

Hledala jsem a nevzdávala to, až jsem našla svoji první koučku.

Kolikrát jsem byla sama proti všem, ale dokázala jsem to. Díky pochopení, které pro mě měla, a ujištění, že jsem v pořádku.

Všechno jsem pochopila, odpustila sobě i ostatním. Pochopila jsem, že za to nemohla ani moje původní rodina. Pochopila jsem, proč každý můj vztah byl jako přes kopírák a vždy dopadl podobně. Pochopila jsem, že život není o zákazech a příkazech, o režimu ani o vládě. Že to, co mi vždycky nejvíc chybělo, byla bezpodmínečná láska, ta bez toho ,,ale“.

Že nemám čekat, až mě někdo udělá šťastnou, že to je můj úkol.

Že můj život je o mně a o lásce.

Ta úleva, když jsem zjistila, že nemusím nikomu pomáhat, protože největší pomoc není pomáhat, ale dát důvěru, že ten druhý to zvládne, a to je ta největší pomoc.

Pochopila jsem, že život není o výkonu, ale o smyslech.

O základních smyslech, o tom, co mi voní, co mi chutná, co slyším, jak to vidím a hlavně o tom, jak se cítím.

Pochopila jsem, proč si barvím vlasy a koho si s těmi nabarvenými vlasy do života přitahuji. Pochopila jsem lidi, kteří se nemají rádi a ubližují všem okolo.

Moje skvělé děti jsou moje guru. Na nich vidím, že to všechno mělo a má  obrovskou cenu.

U nás není výchova, ale láska. Snažím se být jim příkladem a přístavem, kam přijdou pro pomazlení. Pár pravidel, bez zákazů a příkazů, to je to, co mi dává smysl.

Mohla jsem zůstat v roli oběti, věčně nespokojená, s naštvaným a smutným výrazem, tak mě všichni znali, neuměla jsem se pomalu usmát, spíš rozbrečet.

Mohla bych sedět u seriálů, sledovat hrůzy v telce, nadávat na vládu, počasí a hodnotit životy ostatních, závidět a nechápat, proč se někdo má líp.

Taky bych mohla být závislá, táta hodně pil, nebo mít diagnózu z Bohnic, najít se v roli blázna, tak jako to udělala moje máma. Ale to mi fakt nadávalo smysl. 

Přestala jsem sama sebe litovat a začala mít spoustu důvodů se chválit.

Věděla jsem, že to existuje a že všechno to hezký je i pro mě.

Chci pomáhat, ale už jen tak, jak to má pro mě smysl, jen tomu, kdo opravdu chce.