Znáte to? Něco se vás hluboce dotkne, a vy přesto řeknete: „To je v pořádku, nic se neděje.“ Usmějete se, přikývnete, jdete dál. A uvnitř zůstane něco, co jste si ani sami sobě nedovolili pojmenovat.

Možná si to ani neuvědomujete, ale takových vět proneseme za život stovky. A každá z nich nás o kousek víc vzdaluje od toho, co doopravdy cítíme. 

Co jsou vlastně potlačené emoce

Potlačené emoce nejsou ty, které nemáme. Jsou to ty, které jsme se naučili neprožívat naplno, protože v určitou chvíli nebylo bezpečné je ukázat.

Dítě, kterému bylo řečeno „nebreč, nic se neděje“, se rychle naučí, že některé pocity prostě nepatří ven. Jenže emoce nezmizí jen proto, že je přestaneme dávat najevo. Zůstávají v nás. Jako vnitřní napětí. Jako podrážděnost, která přijde zdánlivě odnikud. Jako únava, kterou nejde vysvětlit jedním špatně prospaným týdnem.

Proč potlačujeme emoce

Odpověď na otázku, proč potlačujeme emoce má obvykle kořeny v dětství. Někde bylo tabu smutek, protože působil jako slabost. Jinde vztek, protože narušoval rodinný klid. Někde se naopak nesmělo projevovat příliš mnoho radosti, aby to nepůsobilo jako vychloubání.

Časem se z toho stane automatický vzorec. Emoci si přestaneme připouštět, protože jsme se naučili ji rovnou potlačit dřív, než stihne dojít na povrch.

K tomu se přidává i strach z reakce druhých. Bojíme se, že když ukážeme, co skutečně cítíme, budeme hodnoceni, odmítnuti nebo že to bude vnímáno jako přehnané. A tak raději mlčíme. Jenže mlčení není klid. Je to jen odložená bolest.

Jak se to projevuje v těle i ve vztazích

Ve své praxi se často setkávám s klienty, kteří přišli s tělesným napětím nebo pocitem, že jsou „pořád v pohotovosti“, aniž by tušili proč. Teprve při hlubší práci se ukázalo, že za tím stojí roky nevyslovených pocitů.

Podobně to funguje i ve vztazích. Když si dlouho nedovolíme říct, co nás trápí, hromadí se to. A pak stačí maličkost a reakce je nepřiměřeně silná. Partner se pak diví, odkud se vzala taková bouře. Ve skutečnosti nešlo o tu jednu větu. Šlo o všechno, co jsme mlčky nesli už dřív.

Jak vyjádřit emoce, aniž byste někoho zahltili

To, jak vyjádřit emoce, se dá naučit. Nejde o dramatická gesta ani velké proslovy. Jde o pár jednoduchých vět, které si můžete v hlavě nosit jako záchrannou vestu, a sáhnout po nich přesně ve chvíli, kdy je potřebujete.

Zkuste místo „Ty mě štveš“ říct: „Cítím se teď naštvaný/á, protože…“ Místo „Ty si mě nevšímáš“: „Chybí mi teď tvoje pozornost.“ Místo mlčení, kterým to obvykle končí: „Teď mě něco mrzí, a potřebuji o tom mluvit.“

Pomáhá i pojmenovat emoci dřív, než přeroste v reakci. „Cítím smutek.“ „Mám v sobě vztek, dej mi chvíli.“ Věta nemusí být dokonalá. Stačí, že je pravdivá.

A pokud přesně nevíte, co cítíte, řekněte i to: „Nevím přesně, co se ve mně děje, ale něco mě tíží.“ Otevřenost nezačíná přesným pojmenováním. Začíná odvahou to alespoň zkusit.

Jak ukázat emoce i tehdy, když to bolí

Jak ukázat emoce ve chvíli, kdy jsou nepříjemné, bývá nejtěžší. Snáz sdílíme radost než smutek, snáz mluvíme o úspěchu než o strachu.

Ukázat zranitelnost ale neznamená ztratit kontrolu. Znamená to dovolit druhému, aby vás skutečně poznal. Slzy nejsou selhání. Vztek není útok, pokud ho dokážeme pojmenovat bez obviňování. 

Klientka Barbora: Cesta od „nic mi není“ k pravdě

Na konzultaci přišla Barbora, 38 let, s pocitem, že se ve vztahu pomalu vytrácí. „Nikdy se nehádáme,“ řekla hned na začátku. „Ale taky si nic neříkáme.“

Vyrůstala v rodině, kde emoce nebyly vítané, a naučila se odpovídat „nic mi není“ i ve chvílích, kdy uvnitř prožívala bolest. Nejdřív jsme se učily úplně základní věc: dovolit si emoci pojmenovat sama pro sebe, ještě, než ji začne sdílet s někým dalším. Barbora si každý večer zapsala jednu větu o tom, co ten den cítila.

Po čase se odvážila říct partnerovi svou první opravdovou větu: „Dnes jsem se cítila sama, i když jsi byl doma se mnou.“ Nebylo to obvinění. Bylo to to, co opravdu cítila a prožívala. A právě od této jedné věty se jejich rozhovory začaly měnit.

Emoční otevřenost jako základ blízkosti

Emoční otevřenost neznamená sdílet úplně všechno s každým. Znamená to nebát se přiznat sami sobě, co prožíváte, a mít odvahu to sdílet s lidmi, na kterých vám záleží.

Vztahy, ve kterých si lidé dovolí ukázat i nepříjemné pocity, bývají paradoxně stabilnější než ty, kde vládne jen zdánlivý klid. Blízkost nevzniká tím, že se vyhýbáme těžkým tématům. Vzniká tím, že víme, že se u druhého člověka nemusíme přetvařovat.

Jak nepotlačovat emoce v každodenním životě

Jak nepotlačovat emoce, pokud jste to celý život dělali jinak? Několik konkrétních kroků, které můžete zkusit už dnes:

• Všímejte si těla. Sevřené hrdlo, tlak na hrudi nebo napjatá ramena často přijdou dřív, než si emoci uvědomíte.
• Pojmenujte ji nahlas nebo si ji zapište, klidně jen jedním slovem: smutek, úleva, vztek.
• Nesnažte se ji hned vyřešit. Nejdřív ji nechte prostě být.
• Zkuste větu „Teď cítím…“ a doplňte ji, i kdyby vám přišla nemotorná.
• Sdílejte pocit s někým bezpečným, klidně jen jednou větou.

Cesta zpátky k sobě

Naučit se, jak vyjádřit emoce a nebát se je ukázat není o velké proměně. Je to o drobném, opakovaném rozhodnutí: tentokrát to neschovám, tentokrát to řeknu.

Pokud máte pocit, že jste se v tichu naučili žít příliš dlouho, nemusíte na to přijít sami. V Life Academy vám pomůžeme porozumět tomu, odkud vaše potlačené vzorce pocházejí, a najít bezpečný způsob, jak se znovu naučit mluvit o tom, co skutečně cítíte.

Vyberte si svého kouče  a udělejte první krok zpátky k sobě.

Podobné články na Life Academy

Pokud vás téma zaujalo, přečtěte si i:

•  JAK PRODÝCHAT NEGATIVNÍ EMOCE 
•  Bojím se říkat NE! Proč sebe dáváme na druhou kolej? 
•  I MUŽI PLÁČOU. DOVOLTE SI TO  
• Úzkost: příznaky, projevy a jak ji poznat