Možná vás právě napadlo, proč by sebeláska, tedy náš vztah k nám samotným, měla mít vliv na vztah s ostatními. Vždyť sebeláska znamená mít rád sám sebe, a nemluví o vztahu k druhým. Třeba právě pochybujete o tom, zda máte věnovat ještě pár minut těmto řádkům, protože už teď si říkáte, že tohle se vás netýká… A já si přesto myslím, že se to týká každého z nás, a to zejména v době, kdy nám omezení kvůli covid-19 neustále šlapou na paty a jsme zavření sami se sebou nebo jen s pár blízkými, což se projevuje na naší celkové pohodě.
Povím vám, jak mě před pár lety slovo „sebeláska“ doběhlo a pronásledovalo, než jsem všechno pochopila a než sebeláska přestala být pouhým slovem, ale součástí mého života. A třeba se v něčem z mého příběhu najdete i vy.
Když se mi před pár lety dostal do ruky nějaký článek o sebelásce, se zájmem jsem si ho sice přečetla, ale nevyvolal ve mně pocit, že právě já něco takového potřebuji řešit. Můj život byl plný skvělých okamžiků a nic mě netížilo.
Napadaly mě naopak věci, které jen potvrzovaly, že se mnou je všechno v pořádku. Vždyť já se přece ráda mám! Koupím si, co chci, jím samé dobré věci, mám kolem sebe fajn lidi, dělám, co chci já, bavím se, s kým chci já, atd. Tak co na té sebelásce všichni mají? A mít ráda hlavně sebe? Proč? Já přece NEJSEM žádný SOBEC, já mám ráda sebe i ostatní. Takže všechno je vlastně v pořádku. Nepochybovala jsem o sobě, byla jsem naprosto v pohodě.
A jak jsem se tehdy mýlila. Ve skutečnosti jsem vůbec nevnímala, jak se doopravdy cítím, a jaksi automaticky jsem měla pocit, že to, co dělám, dělám proto, že to dělat chci. Dokud se mi dařilo a byla jsem plná síly všechno zvládnout, byla jsem obklopená spoustou lidí, se kterými mi bylo fajn – ti mi dávali najevo, že oceňují, co pro ně dělám, že se se mnou rádi baví, že jsem prostě „dobrý člověk“, kterého mají rádi, bylo mi skvěle. Měla jsem krásný dům, rodinu, děti, byla jsem úspěšná v práci a nebyl čas vůbec řešit, jak se cítím.
Jak šel čas, začala mi docházet energie. Začala jsem trpět zdravotními problémy, jak fyzickými, tak psychickými, a najednou jsem zvládala jen polovinu z toho, co dříve. Druzí mě již tolik neoceňovali za to, co dělám, začala jsem si připadat nepotřebná, zbytečná. Už se mnou nebyla taková zábava, už jsem potřebovala pomoc druhých, už jsem nezvládala tolik práce, jak bych chtěla, a přišel velký životní propad. Blízcí lidé se mi snažili pomoci, podpořit mě, a já jsem to neviděla, nevěřila jim, neposlouchala je, byla jsem zaměřená jen na vlastní selhání a neschopnost. Zlobila jsem se na sebe i na celý svět. Někteří lidé se mi začali vyhýbat, protože přátelství se mnou jim již nepřinášelo žádné výhody, anebo se prostě už moje nálada nedala vydržet.
Nejsilnější myšlenka, která tento stav neustále doprovázela, byla: Nikdo mě nemá rád, zůstanu sama. A pro člověka, který k sobě chová minimální sebelásku, je zůstat SÁM ta nejčernější noční můra.
V tomto stavu člověk panikaří, bojí se opuštění, a tak na druhé začne vyvíjet tlak. Vyčítala jsem druhým kde co, předhazovala, že si neváží toho, co jsem pro ně udělala, nebo jsem se litovala, že jsem to nezvládla a že už nemůžu. Za každou cenu jsem je nutila, aby mi dávali svou pozornost a tím mi dokazovali, že mě mají rádi. Zkoušela jsem po dobrém i po zlém „vyklepat“ z nich trochu lásky, protože jsem byla na lásce a přijetí druhých závislá. Neměla jsem se ráda, nedokázala jsem se sama utěšit, uklidnit, ohodnotit, neustále jsem to vyžadovala od ostatních. Dnes mohu jen konstatovat, že jsem byla ve skutečnosti velký SOBEC.
Cítila jsem se úplně bezmocná. A tak jsem nakonec skončila u psychiatra, od kterého jsem po 15 minutách odcházela s receptem na antidepresiva, jež mi pomohla v danou chvíli alespoň utlumit rychlé emoce, ale šťastná jsem nebyla.
A pak se mi jednoho dne dostala do ruky kniha (Ne)gramotný rodič a po jejím přečtení se ve mně po dlouhé době objevila naděje, že i já bych mohla být šťastná. Začala jsem tehdy docházet na koučink a všechno se začalo měnit. A najednou tu byl velký, pojmenovaný problém, který jsem musela začít řešit. A světe div se, ten problém byl SEBELÁSKA.
Mezi typické projevy nízké sebelásky, které se hned vynořily, patřily tyto situace:
Na koučinku jsme všechno postupně řešili a já jsem pak i samostatně pracovala na nápravě. Připadala jsem si, jako když se malé dítě učí vidět svět jinak a přistupovat k situacím novým způsobem. Pomalu, ale jistě mi začalo všechno dávat smysl.
Výsledkem bylo:
A to nejlepší na tomhle všem bylo, že to, co jsem změnila ve vztahu k sobě, se změnilo automaticky i ve vztahu k druhým. Ne nadarmo se říká, že podle sebe soudím tebe.
A co to přineslo ve vztahu k druhým?
Poznali jste se v něčem? Je vám něco z toho povědomé? Jak moc máte rádi sami sebe?
Pokud cítíte, že sebeláska je i vaše téma a chcete také něco změnit a posunout se ve svém životě dál, můžete začít hned. A jak?
Když si třeba jen dovolíte pro začátek druhého odmítnout, pochopíte, že i ten druhý může někdy „ne“ říct vám. Uvědomíte si tak, že říci někomu „ne“ vůbec nevypovídá o tom, jaký vztah máme my k němu nebo on k nám. Naučíte si to nebrat osobně, vaše emoce budou klidné a nebudete se cítit naštvaní.
Jestli na to nechcete být sami, jako jsem nechtěla ani já, vyberte si svého kouče, který vám na vaší cestě rád pomůže. Doporučujeme naše kouče osobního rozvoje. Vzhůru k sebelásce :-).