Pokud členové nejsou stále schopni rodinná pravidla respektovat a bojkotují vytváření rodinné pohody, je potřeba aplikovat pravidlo „3krát a pokuta“. Pokuty nejsou strašák, ale potřebný mantinel. Nástroj a pomůcka pro stanovení maximální tolerance.
Důležité je, aby pravidla nebyla vnímána jako „buzerace“, ale cesta k vytváření příjemného prostředí a rodinné pohodě. Když všichni pochopí záměr pravidla, pak zřejmě každý bude rád k vzájemné pohodě přispívat. Hlavně žádná direktiva, výhrůžky, výčitky apod. Jde nám o láskyplné vytváření harmonického domova.
Kontrola po týdnu přináší první zkušenosti, jak se nastavené pravidlo povedlo dodržovat. Tudíž si zase společně sedneme a řekneme si, jak se nám to dařilo. Můžeme přinést další náměty. Třeba dokoupit botník, protože zjistíme, že se všechny boty nikam nevejdou. Rozdělit si služby v kuchyni a stanovit, kdo bude kdy sklízet nádobí. Fantazii se meze nekladou. Každá rodina je originální a může si pravidla upravovat podle sebe. Žádná univerzální pravidla neexistují. Jediné, co je určitě společné ve všech rodinách a u každého člověka, je to, že se chceme v životě cítit dobře.
Dospělým chybí systém a koncepčnost – pomozte dětem získat ty správné návyky a zkušenosti, aby si dokázaly dobře poradit. K tomu pomáhá i pravidlo „3krát a pokuta“.
Možná se mnohým rodičům zdá kruté vnášet do rodiny „pokuty – tresty“, ale to je skutečně jen pomocný nástroj pro vytvoření návyků a určité sebedisciplíny. Jestli skutečně na „pokutu“ dojde je rozhodnutí toho, kdo domluvenou dohodu 3krát poruší.
O co jde? Nastavení trestů za jejich trojí porušení. Na domácí poradě si domluvíme rodinná pravidla. Dáme si vzájemně nějaký čas na jejich postupné vyladění a zapracování. Pokud však někteří členové nejsou stále schopni pravidla respektovat a bojkotují vytváření rodinné pohody, je potřeba aplikovat pravidlo „3krát a pokuta“.
Příklad: Nádobí stále není v myčce. Děti pravidelně nestíhají úkoly do domluvených 18:00 hodin. Partner chodí stále pozdě z práce a nedodržuje dohody. Maminka neklepe na dveře, zapomíná a vtrhne vždycky do pokoje apod.
Trest si každý stanovuje sám za sebe. Měl by pro něj být nepříjemný, aby ho maximálně motivovalo 3× skutečně neporušit. Po týdnu až dvou si udělat revizi. Při večeři si opět společně sednout a vyhodnotit, jak to funguje, co by se dalo ještě zlepšit.
Doma máme pravidlo, že u večeře nebudeme mít u sebe mobilní telefon, abychom se alespoň jednou denně společně zastavili celá rodina a povídali si a vzájemně si naslouchali. Protože se toto pravidlo nedařilo všem dodržovat, dali jsme si trest Kč 100 za porušení. V domácí kasičce nám přibyly již nějaké pokuty, ale v poslední dny skutečně již ani ke stolu s mobilem nikdo nejde a vychutnáváme si tak společné sdílení. Máme i radost, jak se nám to daří dodržet 🙂
Kromě finančních trestů může být například: měsíc bez dat v mobilu, týden bez počítače, 100 dřepů, apod. Je potřeba, aby to dotyčného „bolelo”, respektive, aby ho hrozba „bolavého” trestu vyvarovala pravidlo 3krát porušit.
Taky si v dospělosti dáváme pozor, abychom neporušovali pravidla silničního provozu. Abychom zaplatili složenku a nepřišlo penále. Když necháme děti projít zkušeností přebírat následky svých rozhodnutí, hodně jim pomůžeme do jejich života.
Bohužel se často stává, že rodiče „vyměknou” a trest odpustí. To je ale chyba. Tím se celé dodržování pravidel stává nefunkční a nemá to žádný smysl. Děti tak nezískají potřebný návyk a nenaučí se převzít zodpovědnost za své následky. Rodiče se domnívají, že dítěti odpuštěním trestu pomohou, ale to je omyl. Naopak, tím dětem velmi škodí. Z dětí pak vyrostou nesamostatní a prokrastinující jedinci, kteří nebudou mít vnitřní disciplínu a budou se svým životem „plácat” bez vlastního směru a vize. Spoléhat, že „to někdo za ně vyřeší“. Stanou se závislí na autoritách. Svůj osobní potenciál tak nikdy plně nerozvinou.
Na koučikovém křesle mám často dospělé, kteří nezískali ze své rodiny žádné základní návyky ani si neprošli případnými následky své nezodpovědnosti, a až v dospělosti se často dost „tvrdě“ učí následky svého jednání ustát. Půjčí si peníze od banky a nemají v sobě zodpovědnost je splácet. Rodiny tak musí čelit exekucím. Lidé upadají do drogové závislosti, jelikož jako děti nejsou vtaženi do spolupráce, rostou jako dříví v lese a nevědí co se sebou. Dospělí neumějí dotahovat svoje úkoly v práci, vyřešit problém, protože to za ně vždycky nějak vyřešili rodiče. Z dětí pak rostou neschopní a nesamostatní jedinci, v praktickém životě nepoužitelní, kteří nevědí, co se sebou a spoléhají, že „to vyřeší autorita“.
Další náměty, jak neselhat jako rodič se dočtete v mé knize: