Neumíme osobně komunikovat. Buď jeden mluví moc, nebo zase málo. Optimální je pravidlo mluvení 50:50. Když však jednoho něco tíží, řekne: „Potřebuji se vypovídat, prosím, abys mě vyslechl.“ a pak může mluvit i na 100 %. A třetí možnost je, že si řeknu, jestli chci radu od druhého, nebo ne.
Stejně na ně druhý není připravený, tudíž je to zbytečné plýtvání energií. Častý problém bývá, že rodiče nechávají povídat děti a vyprávět, co všechno zažily, ale už je neučí, aby se i ony zeptaly na to, jaký den zažil rodič a jaké z toho má pocity.
Protože jsme to doma neviděli, neumíme vzájemně komunikovat a ptát se, jak se druhý má, a naslouchat mu.
Příklad: Povídám si s dcerou. Hlídám, abych mluvila 50 % času já a abych dala i 50 % času dceři. Pokud se dcera potřebuje s něčím vypovídat, poslouchám, nekomentuji. Nedávám nevyžádané rady. Pokud dcera mluví víc, připomenu jí láskyplně 50:50. Pokud mluví málo, vyzvu ji třeba otázkou: „Jak se dneska máš? Jak se cítíš?“
Přínos: Tyto techniky učí komunikaci. Sdělovat přiměřený objem slov a umožnit druhému povídat o svých věcech. Nezahlcovat množstvím řeči, kterou druhá strana nedokáže ani pobrat. Učí citu pro vzájemně vyváženou komunikaci. Povídání, sdělování, a především naslouchání. Vytváří prostor a diskusní podmínky. Nekomentovat, neradit, když to druhý nevyžaduje.
Dvě uši a jednu pusu máme proto, abychom méně mluvili a více naslouchali. Víte, že někdy uděláme nejvíc jen tím, že umožníme druhému, aby se vypovídal a my mlčíme?