„Jdi, udělej, co musíš. Přeji ti, abys byl šťastný,“ řekla mu tichým hlasem se sklopenýma očima. Otočil se, nic neřekl a odešel. Plakala, spoustu dnů, týdnů a možná i měsíců, a věřila, že se vrátí, protože ho milovala, jak nejvíc dokázala. A dala mu to najevo, když mu řekla, ať je šťastný, protože chtěla štěstí pro něj, a ne pro sebe, to přece musel pochopit. Naučila se kdysi doma, že lásku dá nejvíce najevo, když se obětuje pro druhého. Milovala ho, ale nedokázala mu to říct přímo, dávala to najevo tím, že chce, aby byl šťastný, i když bez ní. Neuměla říct „miluji tě, zůstaň se mnou“. Přizná lásku přímo a bude pro něj slabá, a on chce silnou ženu. Věřila, že on pochopí, jak hluboce ho miluje, a vrátí se. Nevrátil. A ona po roce trápení seděla naproti mně v koučinkovém křesle, vyčerpaná a bez smyslu života.
Mluvily jsme spolu a ona plakala. Nechápala, že když mu vlastně ukázala, že ho miluje jako nikdy nikoho, že přesto odešel.
A co se nestalo? Za půl roku se u mě objevil on. Že to byl právě on, jsem pochopila až později. V koučinkovém křesle mi svěřoval svůj příběh. Miloval ženu, která ho nechala v klidu odejít. Dokonce mu na „cestu“ popřála mnoho štěstí. V jeho očích to vypadalo, že ho nemiluje. Nekřičela na něj, nechtěla, aby zůstal, odešla a už se nikdy neozvala. Nebojovala o něj. Prostě ho nemilovala a on teď sedí tady, protože se s tím nedokáže vyrovnat, nedokáže na ni zapomenout, přestat ji milovat.
Co se stalo těmto lidem, kteří se milovali? Proč nebyli spolu, proč se trápili každý sám?
Pro hlubší pochopení vašich problémů se poraďte s našimi vztahovými kouči.
Rozdělily je jejich různé způsoby lásky, které mají ve svých hlavách. Jejich nastavení ze zkušeností, které prožívali doma. Jako děti zažili projevy lásky svých rodičů, a to bylo pro ně jasné a pochopitelné, přijali to jako pravdu. Nedokázali to jinak, přestože to jinak mít toužili. Každý z nich znal jiný způsob, jak se vyjadřuje hluboká láska. Ona se obětovala z lásky a on čekal, že se pro lásku bojuje. Přestože se milovali, neviděli to.
Až v koučinkovém křesle pochopili, že lásku vyjadřuje každý podle svého, a to, co je rozdělilo, byla různá očekávání, jak se láska dává najevo, a ne že by se nemilovali.
Vzájemné nepochopení dávání lásky najevo je v partnerských vztazích nejčastějším problémem, který však dokáže postupně i láskyplný vztah zničit. Čteme chytré články o tom, jak poznáme, že nás druhý miluje, a často v hlavě přemítáme myšlenky typu: „Kdyby mě měl rád/a, tak by udělal tohle anebo tohle. A když to nedělá, tak mě nemá rád/a…“ A pak se trápíme a vyčítáme svým partnerům, jak se chovají, a oni se cítí zmatení, nepochopení a nedocenění. Díváme se na své partnery, pochybujeme o nich, protože se chovají jinak?
Ale copak existují v lásce nějaká pravidla? Láska prostě jen je, nemá žádná pravidla ani logické důvody. Snažte se jen vnímat, jak se s druhým cítíte, a nedbejte názoru druhých. Nikdo druhý skutečně neví, zda vás partner miluje, nebo ne, to víte a cítíte jen vy. Věřte svým pocitům a vlastní intuici, naučte se věřit sobě.
Naučte se vnímat projevy druhého, který vám dává najevo, že vás miluje. A jak na to?
Sledujte chování svého partnera a chování k jeho blízkým – k rodičům, k prarodičům, k dětem. Často pak pochopíte, jakým způsobem se partner naučil dávat lásku. Přijměte ho takového, jaký je, milujte ho a dávejte mu svou lásku najevo, pomůžete tak i jemu ukázat nové způsoby lásky. A když potřebujete jeho pohlazení, obejmutí, řekněte mu to anebo to udělejte sami.
Jste právě ve stavu, kdy máte strach, že tohle sami nezvládnete a potřebujete s vaším vztahem pomoci, znovu ho nastartovat nebo zapracovat na oboustranné důvěře a lásce? Rádi vám s tím pomůžeme. Případně nabízíme náš seminář Cesta k harmonickému partnerství, který vám pomůže vrátit do života lásku, důvěru, sebejistotu, energii, nadšení a hlavně partnerskou vášeň.