Milé ženy, máte někdy pocit, že v ženském kolektivu, ač tu hledáte pochopení a bezpečí, spojenectví a sesterství, musíte být mnohem ostražitější než v mužském prostředí?
Že je tu občas ve vzduchu rivalita a soupeření kdo s koho? Že tématem hovoru bývá zpravidla ta, která zrovna není přítomná? Že z chápavé kamarádky, které svěřujete citlivé soukromé věci, vyleze vaše největší odpůrkyně, jež vše, co od vás získá, použije v překroucené podobě proti vám a zasévá to systematicky do co největšího počtu hlav ve vašem okolí?
Několik podobných zkušeností jsem měla i já. Jak s „kamarádkami“, tak v rodině. Dlouho jsem si neuvědomovala, že pár těchto zkušeností otřáslo s mou důvěrou k ženám, a podvědomě jsem se bránila navázání jakýchkoli hlubších vztahů právě s nimi. Bylo to pro mě nebezpečné. Byla jsem tudíž ostražitá, připravena k obraně, ať už ve formě útěku, nebo útoku. Prostě připravena.
Nyní si uvědomuji, že i moje vlastní ženská energie byla pro mě nebezpečná. Proto jsem ji ukryla a pečlivě ji zaháněla do koutku a vesele fungovala ve výkonovém světě, poháněna mnou aktivně živenou mužskou energií.
A právě po tomto uvědomění nyní i chápu mnohem více boje mezi mnou a mou dcerou. Dvě blízké ženy proti sobě, místo aby šly ruku v ruce vedle sebe. Jak krásně nám naše děti neúprosně ukazují to, co nedokážeme dlouho v sobě vidět.
Nedávno se jeden můj stěžejní boj ukončil. Stěžejní proto, že byl takovým rodovým pokračováním, kopírováním minulosti a hodně do historie a čím dál víc do šířky.
Byl to boj s mou švagrovou. Od počátku náš vztah nebyl ideální. A jak běžely roky, jen se pořád zhoršoval. Bylo lepší vše ukončit a dělat, že pro sebe neexistujeme. Tak bolestivé a zatěžující to bylo.
Stejný model jsem ostatně znala z domu, máma versus moje teta, který bohužel trvá doposud. A když o tom tak přemýšlím, „kupodivu“ se i v mé širší rodině, i v rodině mé švagrové objevovalo to obdobné. Místo toho, aby ženy držely při sobě, byla mezi nimi rivalita, jedovatá pachuť a barikády. Po roce jsme se měly zase díky rodinné oslavě vidět. Uniknout jsme nemohly. Se staženým žaludkem a se záložním únikovým plánem jsem se šinula do „jámy lvové“, připravena na nejhorší. A víte co? Byl to nejúžasnější večer, který jsem v této rodině zažila.
Trvalo nám to skoro 20 let. 20 let jsme sveřepě trvaly na tom, že ta druhá je ta hrozná, a vždy jsme pro to našly jakékoli potvrzení. V hlavách jsme rozviřovaly scénáře o životě té druhé a dokola sjížděly námi natočené filmy, které nás v tom jen utvrzovaly. Jednotlivé scény jsme znaly nazpaměť. Přesně jsme věděly, co dělá ta druhá špatně. Co by měla správně udělat, a co naopak nedělat. Rad a návodů jsme měly milion.
Jen při zmínce o té druhé nám bylo úzko a nevolno. Bolelo to, bylo nám smutno nebo jsme měly neskutečný vztek a potřebu bojovat. Dokázat, že já jsem ta lepší, silnější, chytřejší, úspěšnější, štastnější… A bylo jedno, jestli to bylo agresivní slovní formou, nebo ostentativním ignorováním.
Uffff! Je to pryč. Složily jsme zbraně a štíty. Odhodily jsme masky. Ukázaly si svoje slabiny, strachy, bolesti. A vzaly se za ruce, abychom se jako sestry mohly spojit. Jedna bez druhé to totiž nemůžeme zvládnout. Jako bychom se totiž snažily běžet a každá měla jen jednu nohu, která umožňovala jen tak poskakovat. A to bylo vyčerpávající. Stály jsme pak pořád na místě a obdobné scény se opakovaly stále dokola.
Starý příběh byl ukončen. Rodová nit přetržena. Začínáme spolu psát pro ženy nejen našeho rodu příběh nový.
Jak se to stalo? Donutily nás okolnosti. Stejné situace se do zemdlení pořád opakovaly a jejich intenzita se akcentovala. Jako by s námi chtěly zatřást a vykřičet na nás: „ Tak už si to konečně proboha vyřešte! Co musí ještě přijít, abyste odhodily tvrdohlavost a ego a vyšly jedna ke druhé i s rizikem toho, že ta druhá to nepřijme?“
A nutily nás do toho nevědomky, ale o to neúprosněji i naše dcery. Ony cítily to spojení a potřebu mít se. I když je od sebe odděloval oceán, za který jsme my matky byly vděčné. Čím víc jsme od sebe chtěly mít pokoj a vymazat se ze světa té druhé, tím naše dcery k sobě tíhly víc. Naše velké učitelky.
Obě, nezávisle na sobě, jsme to pochopily. Nemůžeme chtít po druhých, aby se změnili, pochopili nás, vyřešili to za nás, milovali nás… Nejen ti druzí mají problém, který by si měli vyřešit. Ano, pokud cítíme, že takové lidi kolem sebe máme, je to především informace pro nás, že my sami si máme něco vyřešit, že my sami máme problém.
A my měly problém. Ač by to ani jedna z nás do té druhé neřekla, měly jsme problém totožný. Nejistota v sobě, pochyby o sobě, o svých kvalitách, snižování své hodnoty a kladení důrazu na to, co si o nás myslí druzí. Uvěřily jsme tomu, že nejsme takové, jaké jsme, dost dobré. Že bychom měly být jiné, lepší.
Obě jsme si dovolily ale požádat o pomoc. Odhodily jsme naši urputnost a praly a praly jsme naše špinavé prádlo, vymetaly kostlivce ze skříní a zbavovaly se pout. A nějak jsme se postupně dostaly k tomu, co v nás bylo uvězněno, čemu jsem se bály uvěřit a pustit ven: „ Vždyť já tu druhou mám ráda. Chápu ji. Potřebuji ji. Chci jí být nápomocná. Toužím po spojení a sjednocení!“
Když to teď píšu, mrazí mě z té síly v zádech a hrnou se mi do očí slzy. Z toho, jak je v životě všechno jednoduché a jasné a jak si my lidé ve svých hlavách dokážeme vymyslet na základě našich slabostí peklo. Jak zatvrdíme naše srdce a nedáme šanci proniknout ničemu a nikomu.
Pociťuji velkou úlevu a vděk.
Někdy je vážně dobré odhodit svoji sveřepost, říznout do našich podebraných vředů a začít s ozdravným procesem. Ráda vám s tím pomůžu. Opravdu ráda.