Desatero matek odrostlých dětí – co bych dělala jinak

Kdybych mohla vrátit čas, přestala bych chtít vše zvládat sama.

Dělat chyby je lidské, ale opakovat chyby je hloupé. Je dobré se poučit z omylů jiných. Ulehčíte si. Vyhnete se trápení v budoucnosti.

Na koučinkovém křesle mi stále častěji sedí emočně vyčerpané ženy, litují se. Cítí nějakou zradu, křivdu. Děti opustily rodinné hnízdo a ony se cítí samy. Celý svůj život obětovaly rodině a dětem. Staraly se, uklízely, pečovaly, řešily stále nějaké úkoly, povinnosti a co je potřeba zařídit. Žily jenom povinnostmi. Jely v zajetých kolejích a najednou sedí samy v bytě, partner je pořád někde v práci a děti za nimi nepřijdou. Nezajímají se o ně. Nechápou, co se stalo. Bolí je propast v jejich vztahu i s jejich rodinami.

„Nechápu, co jsem dělala špatně? Strašně jsem se snažila být dokonalá a dobrá a bylo to k ničemu. Nechápu, co jsem pokazila.“

Co se vlastně stalo? Tyto ženy v roli mámy zapomněly na radost, sdílení, vychutnávání a pečování o společné chvíle s nejbližšími. Děti se odloučily, protože celý život cítily doma nedostatek lásky a pocitu přijetí. Dětství plné úkolů, povinností a řešení. Rodič byl jen autoritou, která dává příkazy, kontroluje a doslova otravuje život. Přístup rodiče pro ně byl tvrdý a přísný. Nevznikly tak vzájemně láskyplné vztahy, které by se v dalších životních etapách příjemně rozvíjely.

Sestavila jsem desatero, co by všechny tyto ženy dělaly jinak.

Desatero matek odrostlých dětí – co bych dělala jinak 

  1. S dětmi bych se víc mazlila.
  2. S partnerem bych byla parťák – rozdělili bychom si úkoly.
  3. Užívala si víc života a radovala se.
  4. Méně uklízela.
  5. Řekla si o pomoc.
  6. Dovolila bych si projevit svoje pocity – co se mi nelíbí.
  7. Věnovala se i jenom sobě – chodila cvičit.
  8. S dětmi spolupracovala – dělali bychom společně.
  9. Naslouchala problémům dětí a povídala si s nimi.
  10. Přestala bych chtít vše zvládat sama.

Nejde vrátit čas, abychom mohli napravit chyby v minulosti. Každý děláme v danou chvíli to nejlepší, co umíme. Chybu jde však napravit nyní. Připuštěním omylu, komunikací a prací na sobě. I odrostlé děti touží po přijetí a objetí rodiče. To není nikdy zbytečné napravovat. „Promiň, teď již vidím, že bych dělala plno věcí jinak. Tak pojďme spolu najít novou cestu.“ Připustit chybu vás v očích dítěte nedevalvuje, naopak si vás bude víc vážit.

Další poznatky, omyly, rodičovské přešlapy, ale především způsob jak se jim vyvarovat a jak je případně napravit se dozvíte na mých přednáškách a produktech:

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič

 

Lucie Königová
Lucie Königová
Autorka tohoto článku. Zde na mém profilu najdete více informací.
Komentáře