Geny nevyčůráš. A nejen geny. Ani zajetých výchovných prohřešků se nedá lehce zbavit. Ač jste se zapřisáhli, že nikdy na dítě nevztáhnete ruku. Možná si vybavíte i tu zarputilou přísahu: „Tohle svým dětem dělat nikdy nebudu.“ Uvědomujete si, že pár výchovných už přelétlo.

Prostě děláte vše podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Ale najednou ta ruka sama „vylítne“ a přistane na příslušných partiích dítěte. Každý výchovný záhlavec, pohlavek vás bolí víc než dítě. A morální kocovina s hysterickým výkřikem „Jsem jako má matka!“ je samo o sobě dost sebetrestající.

„RODINNÁ ANAMNÉZA“

Ani mí rodiče nešli pro pár „výchovných“ daleko. Jakpak by ne. Historky mého táty z dětství byly „sado maso.“ Jeho otec nebral výchovu dětí podle Makarenka (ruský spisovatel a pedagog, jehož výchovné názory byly praktikovány v 50. letech). Za křiku „Makarenko Nemakarenko“ vzal, co bylo při ruce, a malý kluk byl bit jako žito. Nejhorší prý bylo „vychovávání“ hadicí a pak řemenem.

JAK VEN Z NECHTĚNÉHO DĚDICTVÍ?

Uvědomění, že zděděný způsob není opravdu váš šálek čaje, je první krok ke změně. I já jsem čas od času, „uklouzla“. Plácnutí na „sedýnku“ mě vždy bolelo daleko víc než syna. Trápily mě černé výčitky. „Jak jsem jen mohla?“ Až mě zaujala kniha (Ne)gramotný rodič (lucie-konigova.cz/kniha/). Jak mi mluvila z duše. Přesně popsala to, co mě trápilo. Ukázala cestu ze zaběhnutých metod.

UNIVERZITA (NE)GRAMOTNÝ RODIČ

Další krok byla univerzita. Rodičovská. Sice jsem nezískala žádný titul ani červený diplom, ale dostala jsem to nejkrásnější, co jsem dostat mohla. Zlepšil se můj vztah se synem. Nastavením pravidel v rodině jsem předešla zbytečným hádkám. I já jsem se naučila dát se na první místo.

Vlastně titul mám: SPOKOJENÁ A ŠŤASTNÁ MATKA. A tyto matky mají ŠŤASTNÉ A SPOKOJENÉ DĚTI. (Negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kurz/)