Co se děje, když bereme OHLEDY

Být ohleduplný a laskavý – to nás učili, to jsme často slýchali a za tyto vlastnosti jsme byli také pozitivně hodnoceni, odměňováni a přijímáni. A tak to tak děláme. Snažíme se druhé pochopit, vyjít jim vstříc, pomoct, poradit. Jsme tu prostě pro ně. Takto je to správně.

A PROČ SE TEDY ČASTO NECÍTÍME ALE VŮBEC DOBŘE?

Proč nás napadají myšlenky a zažíváme u toho pocity opačné, než jaké jsme očekávali a pro jaké jsme vlastně vše konali?
Proč se cítíme využití, zneužití, jako kus bezcenného hadru, jako prostředek? Vždyť jsme se přece tak moc snažili?! Vždyť jsme toho tolik pro druhé udělali?! A oni to berou jako samozřejmost. Neocení to. Nevidí to. Neocení a nevidí nás. Když něco potřebují, přijdou a prostě si to vezmou.
Někdy surově a agresivně, někdy s využitím medově sladkých manipulací. A nám je potom mizerně.

Ono je ale jedno, jak se kdo k nám přiblíží a napojí se na nás.
Podstatné je to, že TO MY SAMI SE NECHÁME, SAMI SE NABÍDNEME A POSLOUŽÍME. Jako bychom měli své tělo poseto volně přístupnými vstupy pro nabíječky a různé kabely, které z nás sají, co zrovna jejich majitel potřebuje. Jako bychom byli veřejným bankomatem, do kterého si chodí druzí podle potřeby vybírat.
A někdy jsme tak daleko, že tuto „službu“ neděláme jen pro blízké a ty, na kterých nám záleží, ale i pro jakékoli cizí lidi, náhodné kolemjdoucí.

Uvedu příklad z praxe.

Jedna má klientka prožila situaci, při které na sebe jen celou dobu nevěřícně hleděla, jak jako robot reaguje na zcela cizí, od pohledu ne zrovna důvěryhodnou a evidentně s ní manipulující osobu, jež ji se srdcervoucí historkou, jak je v nouzi a se zdravotními potížemi, žádala o peníze. A ona, protože v peněžence neměla dost peněz – dvoustovka byla málo, šla vybrat k bankomatu další peníze, které jí bezelstně dala, a navíc jí koupila ještě pití a svačinu. Celou dobu s pochopením, ohleduplností a laskavostí. Aby se pak po vykonání tohoto „charitativního činu“ cítila pod psa, chytala se za vlasy a říkala si, jak neuvěřitelně hloupá a naivní je.

Že vám přijde tato historka absurdní a že se vám nic takového nemůže stát? Že tak hloupí a naivní rozhodně nejste?
A možná právě stejně jako moje klientka takto normálně běžně fungujete a přijde vám to zcela v pořádku. S partnerem, s rodiči, s dětmi, s kolegy, s kamarády…
A fungujete tak už opravdu dlouho, překonáváte se a popíráte sami sebe s heslem „VŽDY OHLEDUPLNÁ A LASKAVÁ K DRUHÝM“, že musí konečně přijít takto absurdní situace, abyste se v ní uviděli z nadhledu – kdo jste a jak fungujete.

Z typických pocitů takto nastaveného člověka:

Narážím stále na lidi, kteří potřebují pomoct, které musím zachraňovat, vytáhnout je z problému, dát jim pozornost, lásku, dobrou náladu, energii, víru, čas, peníze. Udělám to, i když se mi nechce, i když jsem unavený, nemám energii, sílu, i když sám bojuji s časem, i když mám sám nedostatek financí. Neumím říkat ne. Měl bych pak ze sebe špatný pocit. Že nejsem laskavý. „Ne“ je přece negativní vůči druhým lidem. Nechci, aby ostatní od mne zažívali odmítnutí. Jak by se s tím srovnali? Lidem by se mělo pomáhat.

Ano, je v pořádku být k druhým laskavý a ohleduplný. Pokud ale nesměřujeme prioritně LASKAVOST A OHLEDY K SOBĚ, pak veškeré naše konání směřující k druhým nás bude zraňovat. Bude totiž poháněno naším ne zrovna čistým motivem. Potřebou zavděčit se, být konečně uznán a oceněn, být přijat a patřit k někomu, nebýt sám, načerpat do sebe skrze „dobré skutky“ radost, štěstí a lásku. Protože jinak v sobě cítím smutek, bolest a samotu.

A tak obraťme naše úpěnlivé oči od druhých a podívejme se na sebe, do sebe. Co potřebujeme? Pozornost, pochopení, pohlazení, odpočinek, lásku? Tak toto všechno, co cpeme do druhých, dejme tentokrát sobě. Zaplňme tím naše prázdné místo, zhojme naše vnitřní rány. Vraťme se k sobě a začněme si zase hrát, jen tak být.

Pak také přirozeně a bez parazitování budeme chtít brát ty pravé ohledy.
OHLEDY K SOBĚ A K DRUHÝM.

Pokud se v tom plácáte sami pořád dokola a dokola a chcete s tím už něco udělat, rády vám v tom pomůžeme. Přesně totiž ze zkušenosti víme, jak na to.