Úplně jsem se sebepotlačila a utlumila vlastní vnitřní životní radost a nadšení z mého vlastního bytí. Být spontánní bylo pro mě riziko.

Vše začíná v našem původním „rodinném hnízdě“.

Doma, mezi blízkými jsem nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. Nebyla jsem spontánní. Vzpomínám si, že jsem byla doma pořád „v pozoru”, aby nebyl problém. Stále napojená na to, co se děje kolem. To mi dávalo pocit jistoty, že včas vyhodnotím svoje správné chování, aby byl klid. 

Jsem z rodiny 4 dětí a bydleli jsme v panelovém bytě 3+1.

Všechny 4 děti jsme měly jeden malý pokoj dohromady. Tudíž své vlastní zázemí měl každý velmi omezené a vlastně stále bylo potřeba brát ohled na ty okolo. Jestli náhodnou nespí mladší sourozenci, tudíž nerušit v pokoji. Jestli mamka v obýváku neodpočívá, tak tam raději nechodit, aby nebyla naštvaná. Jestli náhodou není potřeba něco uklidit, vynést koš, umýt nádobí, aby nebyl problém. Vzpomínám si, že jsem byla doma pořád „v pozoru”, aby nebyl problém. Kontrolovala jsem svoje chování, abych se vyhnula nepříjemnostem.

Uvědomuji si také, že jsem byla vlastně stále napojená na to, co se děje kolem.

Napojená na okolí, tudíž odpojená od sebe. Tím jsem vyhodnocovala, jak bych se měla nejlépe chovat a byla tak hodná a šikovná holka. Přijímaná a milovaná těmi nejbližšími. Napojení mi dávalo pocit jistoty, že včas vyhodnotím svoje správné chování, aby byl klid. Uklízet, pomáhat, být nápomocná s něčím. Nebo si někam zalézt a nechodit moc na oči. Být tiše a nerušit, když sourozenci spí. Nechat mamku v klidu číst, když si zrovna sedne ke knížce. Večer nerušit rodinu u televize. Napojení na okolí mě však odklonilo od mého vlastního uvolnění a spontánního chování. 

Doma, mezi blízkými jsem nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. To se mi pak opakovalo i v partnerství.

Mám pocit, že jsem doma, mezi blízkými nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. A když se tak náhodou stalo a člověk projevil spontánní náladu, tak přišlo od rodičů: „Uklidni se. Jsi nějaká moc rozdováděná. Asi nemáš co na práci. Dělej něco pořádného. Neruš. Nekřič. Neotravuj. Nepředváděj se. Dej mi pokoj.” Z těchto reakcí jsem se cítila nepříjemně, provinile a trapně. Plno podobných „ochlazovacích sprch” mé spontánní reakce začalo postupně vytvářet vnitřní bloky v mém autentickém a spontánním projevu. 

Začala jsem si tak vytvářet své vlastní vnitřní programy.

Mé vnitřní programy, které mi z těchto „ochlazovacích sprch“ začaly vznikat byly např.: Když budu v klidu, přijmou mě. Když se budu chovat rozumně a uvědoměle, budou mě mít rádi. Budu-li zodpovědná a ohleduplná, tak budu akceptovaná. Moje spontánnost může být trapná. Projevem své radosti mohu druhého naštvat. Budu-li veselá, druhému to může vadit. Uvolnění je riziko, že přijde problém. Být sama sebou je doma nepřijatelné. Budu-li sama sebou, nebudu blízkým vyhovovat.

Být spontánní bylo pro mě vlastně nebezpečné.

Nedovolovala jsem si tak sama od sebe se srdečně radovat a být spontánní. Případný projev uvolnění a radosti mi šel případně jenom při sdílení radosti a spontánnosti druhého člověka. Začala jsem tak víc jet na vlnách radosti druhých. To mi dovolovalo se trochu radovat. Úplně jsem se sebepotlačila a utlumila vlastní vnitřní životní radost a nadšení z mého vlastního bytí. Nešlo mi být spontánní, abych nepřišla zase nějaká „ochlazovací sprcha”.

Včas přišla změna a já se zpátky umím spontánně radovat 🙂

Naštěstí jsem si před lety uvědomila, že to nejsem skutečně já, kdo se nechce radovat, ale že jde o mé vnitřní nastavení, které mě formovalo v mé původní rodině. Začala jsem na sobě pracovat a odstranila postupně všechny vnitřní programy, které moji spontánnost blokovaly. My sami jsme totiž často dětmi negramotných rodičů, kteří dostatečně nezvládali sebe a své chování vůči nám. I když se snažili dělat to nejlepší, tak to nemuselo být skutečně to nejlepší pro nás.

Vždycky vede cesta z našeho začarovaného kruhu.

Někdy se můžeme točit v kruhu a nechápat, proč nám nejde prožívat a mít v životě to, po čem toužíme. Radost, spontánnost, pocit uvolnění, autenticitu, prožívání štěstí. Když však rozkryjeme své vnitřní nastavení a opravíme následky přístupu našich rodičů k nám, tak se skutečně osvobodíme „od sebe” a můžeme začít naplno rozvíjet svůj osobní potenciál. Cesta k rozvoji sebe začíná v nás samotných.

Na Vaší cestě k osvobození se „od sebe“ Vám může být nápomocná moje knížka: (NE)Gramotný rodič. 

Vede k pochopení proč se nám v životě děje to, co se nám děje. Knížka ukazuje cestu a dává i konkrétní praktické metody, techniky a pomůcky, jak se dostat ze začarovaného kruhu sebe sama. Často jsme totiž děti (NE)Gramotných rodičů, ale nyní je zodpovědnost za náš život již na nás samotných.

Více k mé knize: (NE)GRAMOTNÝ RODIČ >>