Byla to moje „nejnejka“. Jediná, co mi rozuměla, cítila se mou a byla vždy při mně. Ráno i večer. Vydržela hodiny slyšet mé splíny. Neodsuzovala mé slzy. Neradila, nekritizovala. To ona jediná se mnou byla. Chápala mě. Chlácholila. S ní byl svět hned růžovější. Den co den jsme měly spolu tajnou schůzku. Jen já a láhev růžového vína.

Byl to rituál. Uložit syna a sednout si k televizi. Jediný smysl života mi dávala dvojka vína. Pomáhala mi překonat splíny a bolest na duši. Vyzmizíkovala nepříjemné kolegyně, den blbec v práci, přednášku o tom, jak jsem neschopná matka. A hlavně moji opuštěnost, nedostatek objetí. Jak já toužila po objetí muže! Místo toho jsem narážela na úplné ignoranty mých citů a potřeb. Vypitá láhev byla náplast na:

• samotu,
• nedostatek lásky,
• život,
• traumata z dětství,
• život v nefunkčním vztahu,
• bolesti – ať už zlomené srdce, nebo šrámy na duši.

Uvědomovala jsem si sice zákeřnost mé „kamarádky“ i to, že mě svými chapadly závislosti svírá čím dál tím víc pevněji, jenže „jak z láhve ven, to je zas den“?! Mohla jsem si stokrát říci, dnes nepiji. Stejně jsme se večer sesedly a udělaly si hezký večer. Zase ze mě uvolnila stresy. Zlepšila náladu. Otupěla mé pocity.

Jenže pak přišla těžká rána opilcova. To, co vzal alkohol na pár hodin, tu bylo zase. Nervní šéfová, práce, co mě nebavila, úděsné kolegyně, partner, který se mě držel jako vězeňská koule a vysával ze mě energii, žádná láska, ranní vstávání, nula na účtě, útok exmanžela anebo hádka se synem. Prostě začarovaný kruh.

Co mě vedlo k propasti závislosti

• U nás v rodině pila máma, pil táta a i my děti jsme řešily v dospělosti své pády stejně.
• Od dětství jsem trpěla nedostatkem lásky (týrané, nechtěné dítě).
• V lásce jsem neměla štěstí. Dítě, které nezažije lásku v dětství, ji hledá celý život.
• Syn se nechal koupit otcem – pro značkové věci mě zaprodal.
• Dělala jsem práci, která mě nenaplňovala a nebavila a za niž jsem nikdy nebyla ohodnocena. Měla jsem v hlavě zakódováno „Nic z tebe nebude, nic neuděláš pořádně a nevyděláš si ani na slanou vodu.“

Alkoholem jsem se trestala. Za zkažený život rodičům, za neschopnost najít si muže, za finanční problémy. Hledala jsem únik z labyrintu a padala hlouběji do jeho tenat. Až jednoho dne jsem se náhodou (nic není náhoda) objednala na konzultaci ke kouči. Výsledek je naprosto famózní. Pomocí kouče jsem si opravila své nastavení, vymazala vzorce sebetrestání. Ničení sama sebe alkoholem jsem dokázala po pár konzultacích odbourat. Jsem připravena pomoci i vám zdolat démona pití.