Barbora Nerušilová

Zavři oči a napoj se na své srdce, kam tě to táhne. Co cítíš? Tam jdi a nečekej už ani minutu. Od života, který chceš, tě dělí jen rozhodnutí a ty nejsou dobrý nebo špatný, ale vědomý nebo nevědomý. Chceš vědomě žít konečně svůj skvělý život? Udělej rozhodnutí. Chce to kousek odvahy chtít na sobě pracovat, ale jen tak může změna přijít. Nebudeš na to sama. Pokud jsi ready a máš motivaci, jako jsem měla já, hlavně pro své děti, jsem tu pro tebe. Pojď si pro lepší, klidnější a radostnější život. Můžeš se napojit na mou energii a já ti jí dám tolik, kolik budeš potřebovat.

Tak nějak jsem se plácala, nevěřila jsem si, myslela jsem si , že si nezasloužím lásku, nebyla jsem spokojená se svou pletí, trápilo mě akné, celý život jsem si spíš nadávala a neměla jsem se ráda. Byla jsem zvyklá k sobě být dost kritická. 

Moje vzorce byly:

Kdo by mě chtěl. Chlapi nejsou. S muži jsou jen problémy. Dobří chlapi už jsou zadaní. 

Měla jsem v sobě nastavení, že najít nějakého muže je obrovský problém. A ty problémové jsem si nevědomě do života taky přitahovala. Nakonec jsem skončila ve vztahu, do kterého jsem skočila po hlavě. Po půl roce žádost o ruku, do roka svatba, hned jsme koupili dům a do roka jsem byla těhotná. Když bylo synovi 9 měsíců, byla jsem opět těhotná, bum a zjistila jsem, že žiju život, který mi nevyhovuje. Nebyla jsem úplně nešťastná, ale zároveň jsem nebyla ani omylem šťastná. Můj tehdejší muž se mnou manipuloval, měla jsem se starat jen o dům, děti, péct buchty a vařit kávu. Ale to nebyla moje podstata. Nevážil si mě jako ženy, bral mě jako majetek. Ponížená, zraněná, k ničemu...

Já jsem chtěla víc... Já jsem nebyla já, ztratila jsem se. Měla jsem pocit, že jsem tu pro všechny na 1000 %, a byla jsem vyždímaná jak citron. Najednou toho na mě bylo moc. Přestali jsme si rozumět. Každý jsme si žili vlastně svůj život, já se svými koníčky a dětmi a on se svými kamarády a aktivitami. Zkoušeli jsme to zleva zprava, shora dolů, zespodu nahoru. Točila jsem se v kruhu. Nic nešlo plánovat, den začínal tak, co měl tatínek v plánu, a podle toho se přizpůsoboval zbytek rodiny a dne. Snažila jsem se, on měl pocit, že se snaží jen on. Kompromis jsem dělala jen já, on měl stejný pocit. Nakonec jsem byla už tak zblblá, že jsem začala i věřit, že je vše jen moje vina, tak jak mi to pořád vtloukal do hlavy. Pochybovala jsem už i sama o sobě, přišla jsem si jak psychicky narušená. Když jsem začala něco řešit, tak mně to tak zamotal, že jsem se v tom úplně ztratila, a stejně se vše zase točilo tak, jak potřeboval. Manipuloval se mnou celou dobu, aniž by si to uvědomoval. A pokračoval, i když už jsme spolu nežili. Dařilo se mu to právě přes děti, což mně trhalo srdce. Bylo to dost vyčerpávající a vysilující období. 

Všem se musím zavděčit, být ta hodná holka, co je tady vždy pro manžela, rodiče, kamarádky, děti, protože je to přece moje povinnost. Já jsem byla až na konci té řady. Mezi manželem a rodinou jsem lítala jak pingpongový míček. Sbírala jsem si pašáky, jak jsem senzační a úžasná, ale svoji hodnotu jsem pohřbila někam hodně hluboko.  

Vylít srdce kamarádce nepomohlo, spíš se dostalo ještě přilití do ohně a mně bylo ještě hůř.

Odešla jsem. 

Myslela jsem, že teď už bude klid, jak se mi uleví, budu happy, spraví se vztahy s rodinou, bude mi krásně. To bylo docela naivní. Jasně, ulevilo se mi, ale nastalo dlouhý období výčitek, urážek, hádanic, finanční krize, dohady skrz alimenty, opatrovnické soudy, soudy o majetek a nekonečné trápení, pocity viny a strach, jestli vše ustojím, jestli jsem se rozhodla správně, jestli nejsem sobecká, jestli to neodnesou děti. Toto staré nastavení se samozřejmě propisovalo i do mého nového vztahu a přinášelo nedůvěru, pochybnosti a hádky. 

Děti jsem od všeho chtěla uchránit a opakovala jsem stejné špatné vzorce, jak to bylo v naší rodině.

Vztahy celkově jsou moje téma v ženské linii: babičky, mamky, mě a mé dcery. Snažila jsem se rozklíčovat, proč se nám opakují různé situace, a díky práci na sobě a koučinku jsem vyladila vztah s expartnerem, vyřešila minulost, spoustu věcí pochopila a odpustila hlavně sama sobě. A teď to samé nastavuji i v rodině. Naše vztahy se mění před očima a já z toho mám obrovskou radost. S tatínkem od dětí máme respektující vztah, jsme schopni se na všem v klidu domluvit tak, aby byly děti v pohodě a necítily žádné tlaky. U tatínka mají svoje pravidla, u nás doma jiné. Je na nás, abychom jim pomohli se zorientovat a nelehkou situaci nastavit tak, aby byli všichni spokojení. S dětmi jsem vždy hodně mluvila, ptala se na pocity a zajímala se, jak to vnímají. Místo výčitek jsem nahradila léčivé vzorce, že dávám dětem možnost zažít fungující partnerství, kde je úcta, láska, pomoc, porozumění, sounáležitost, smích, radost...

S mým současným partnerem díky koučinku rosteme společně, hodně nás to spojilo a je to čím dál lepší. Už si nehrajeme na roli oběti, neplácáme se ve starých nastaveních a křivdách, řešíme, co můžeme ovlivnit my sami, a zbytkem už se netrápíme. Pociťujeme mnohem větší sebedůvěru, sebehodnotu, lásku. Oba umíme mnohem lépe zvládat komunikaci, výchovu, odlišné názory, vymezení se. 

Díky koučinku se mi otočil život. Seberozvoj je moje vášeň a celostní terapeutický koučink tomu dal úplně jiný rozměr. Pochopila jsem, že i když si jsem schopná uvědomit své vzorce chování, tak nevím, co s tím dál, takže jsem byla pořád takový polotovar. Hlavou jsem to chápala, kolikrát jsem si to i přestříkala, jak to neřeším, jak jsem vyrovnaná, jak je mi dobře, ale srdce to cítilo jinak. Teď už vím, že to jde přepsat, otočit, vyčistit a skutečně žít. 

Kdybych věděla o někom, kdo by mě v té době vzal za ruku, vyslechl by mě, nesoudil, nasměroval, ukázal cestu, byla bych nesmírně vděčná. Zvládla bych se z toho vyhrabat mnohem rychleji. Mým posláním je změnit ti život k lepšímu, ukázat ti tu cestu, rozsvítit v tobě tvůj potenciál. Bude mi ctí, když do nového života vykročíme spolu.

S láskou Baru