„Tohle přece nemohu udělat, co by si pomysleli ostatní. Bojím se být sama. Nemá smysl žít sama pro sebe. Nerespektuji své hranice. Když řeknu ne, tak se naštve. Zklamu ho. Nejsem dost dobrá. Nezasloužím si to co ostatní. Pořád čekám, až se to samo vyřeší. Nevím, co chci.“

Rezonují s tebou tyhle věty? Pokud ano, pak tě zvu k tomu, posvítit si na ně a podívat se na to, proč je tak cítíš. Pomohu ti se aktivovat – s láskou a bez tlaku na sebe.

Když nic neuděláš ty, nic se u tebe nezmění. 

Zpočátku jsem cítila, někde hluboko uvnitř, že je něco špatně, že tak nějak nejsem šťastná, i když nemám reálný důvod. Pak jsem se odvážila se na to podívat a zjistila jsem, že mě vlastně vůbec nic nebaví, nic mi nedává smysl, práce mě nenaplňuje, ale já nevím proč. Myslela jsem si, že to tak má prostě být. Že se to jednou změní nějak samo. Nikdy bych se neodvážila pomyslet na to, že je možné to změnit. 

Vždycky jsem byla šikovná a hodná holčička, bylo pro mě přirozené snažit se všem vyhovět. Hlavně abych to udělala správně, tak jak to chtěla paní učitelka. Nedělala jsem nic podle sebe. Potřebovala jsem, aby mi pořád někdo říkal, co mám dělat, a nejlépe ujišťoval, že to dělám dobře. A v hloubi duše jsem toužila po tom, aby mě někdo ocenil, uznal, jak jsem šikovná, uznal mou hodnotu. Snaha všem vyhovět a zavděčit se mi nedovolila říkat ne. Bála jsem se odmítnutí v práci, od partnera, od přátel i v rodině. Bála jsem se projevit, protože co by si o mě pomysleli ostatní? Neuměla jsem ani přijímat pochvalu, protože si to nezasloužím, ostatní jsou vždy lepší než já. Existovali jen ti druzí, ostatní – rodiče, partner, přátelé, nadřízení. Měla jsem panický strach z toho, že budu sama. A tak jsem utíkala ze vztahu do vztahu, abych nebyla sama, abych měla pro koho žít. Nevěděla jsem, že bych mohla taky žít sama pro sebe. Pro mě v mém životě nebylo místo. Tedy – já ani netušila, že by v mém životě pro mě nějaké místo být (s)mělo!

Díky koučinku jsem zjistila, že existuje slovo sebeláska. „Jak jako mít se ráda? To jako jde? To můžu?“ Tak jsem se postupně začala obracet k sobě, napojovat se na sebe přes pocity. Soustředím se na maličkosti, drobné radosti života – vítr, slunce, čaj s medem, procházka v trávě. Objevuji způsoby, jak je možné mít se ráda. Zjišťuji, co vlastně chci nebo nechci JÁ, bez ohledu na ostatní. Uvědomila jsem si, že mohu být šťastná i já, a ne jen dělat vše pro to, aby byli šťastní ti druzí.

Teď už vím, že mohu věci měnit, že mohu převzít zodpovědnost za svůj život. Je potřeba se vyprdnout na přemýšlení a analyzování, ale začít skutečně něco dělat. Sice mě ještě občas vyděsí vidina toho, že je vše v mých rukách a zodpovědnost za můj život je moje, ale již se nebojím se na ten strach podívat. 

Jestli cítíš, že se také potřebuješ na něco podívat, jsem tu pro tebe.