Michaela Gautam

Život můžeme žít dvěma způsoby: jako oběť, anebo jako tvůrce. Jakmile to plně přijmeme za svoje a zvolíme si cestu tvůrce, nezastaví nás ani občasná škobrtnutí. Životem pak totiž kráčíme vědomě – tam, kam nás vede srdce.

Ať už vám to zní jako klišé, nebo hluboké moudro, za mě to tak prostě je. „Je-li nám dáno přání, je nám zároveň dána síla si ho splnit,“ napsal Richard Bach. Pevně tomu věřím a je jedno, zda je tím přáním tučné bankovní konto, sláva, harmonická rodina, nebo síla na to, vyhrabat se dnes ráno z postele a nedat si k snídani panáka. 

Vnímám život jako cestu, proměňující se proces. Nikdy nebudeme „hotoví“. Jak se ale rozhodnete vzít život do svých rukou, nenechat sebou smýkat okolnostmi a hledat způsoby namísto důvodů, slibuji vám, že bude dobře… Zmizí pocity jako „na tohle nemám“, „tohle si nezasloužím“, „nestojím za nic“ i „nikdo mě nemá rád“. 

Dokonce v těch nejtěžších chvílích, kdy všechno přestává dávat smysl a zdá se nemožné snad i zůstat naživu, skutečný tvůrce bude kráčet dál… až ke světlejším zítřkům. Moc ráda vám ukážu nástroje a techniky seberozvoje, které pomáhají na cestě mně i tisícům dalších. Bude mi ctí být vaším průvodcem a oporou na vaší tvůrčí cestě.

Lucii Königovou jsem poprvé potkala v roce 2013, kdy jsme se s partnerem rozcházeli a usmiřovali už tak dlouho, že jsem pochopila, že další nevydařený „pokus“ o vztah nezvládnu. Jenže jsem v něm byla a snažila se zachraňovat. Počítala jsem každou korunu, vzdala se dětských snů o vlastním byznysu, o cestování… a přestože jsem zkoušela žít podle představ okolí a život trávila střídavě doma a na dětském hřišti s tehdy dvouletým synem Theem, připadala jsem si jako ta nejhorší máma na světě, protože mě to zoufale nebavilo. 

Tehdy začala moje vlastní cesta zpátky k sobě, na jejímž pomyslném „konci“ jsem za pět let měla mezinárodní firmu, dětský domov v Nepálu, první vydaný bestseller a hlavně nového partnera a nádherný vztah s Theem i dalšími dvěma dětmi. Žili jsme pohádku: cestovali po světě, pomáhali v jedné z nejchudších zemí světa, já rozdávala autogramy a synové se v mezinárodních školách učili několika jazykům zároveň. Jsem přesvědčená, že kdybych na sobě nezačala pracovat nejdřív v tom duševním, nehmotném světě, v tom materiálním by se mé sny nikdy nezhmotnily!

No a pak se ukázalo, že „cesta“ nikdy nekončí. Keanu Reeves jednou řekl, že „ho Bůh nikdy nezklamal – dal mu přes hubu vždycky, když to potřeboval“. Život natloukl i mně. Měla jsem pocit, že všechno vím, všechno znám, už na sobě nepotřebuju pracovat. 

Nebudu sáhodlouze popisovat, co všechno se stalo, a vymlouvat se na okolnosti. Abych to zkrátila, v následujících pěti letech jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, chtít umřít, dlouhodobě byla na antidepresivech a svedla boj s „užíváním“ alkoholu a benzodiazepinů vyloženě na hraně. 

Pochopila jsem, že úspěch není jenom to, co je vidět navenek, ale také, jak se člověk cítí uvnitř. Jeden z nejhorších propadů jsem měla v našem dětském domově v Káthmándú – přímo uprostřed svého snu. Další na dovolené v pětihvězdičkovém resortu na Srí Lance. Roky jsem se trápila s močovým měchýřem a měla problémy s dechem.

Teprve když selhala standardní léčba, vrátila jsem se na cestu práce se sebou – cestu intuice, sebevědomí a disciplíny. Jasně, občas je to náročné, ale jiný způsob, jak jít životem vědomě, spokojeně, plnit si své sny a mít z toho radost, neznám. Zato tahle funguje jako magie! Je neuvěřitelné, že existují jednoduché nástroje, díky kterým může být každý lepší verzí sebe sama každým dnem. Jsem nesmírně vděčná, že stačilo „tak málo“ a celé to temné období mám za sebou jako zlý sen. Tohle píšu v letadle z Káthmándú, vedle mě se směje nejmladší syn Matheo a na neurol už ani nepomyslím. Jsem moc ráda, že jsem Lucii potkala a naučila se od ní rozvojové techniky používat nejen na sobě, ale být schopná pomoct i ostatním. Děkuju vám za zájem, a jestli cítíte, že budu duší spřízněným průvodcem na vaší cestě, ozvěte se!

S úctou