Znáte ta slova: „Jak se to chováš? Nevztekej se! Takového tě nechci! Jdi pryč a vrať se, až se uklidníš!“ Často jsme je slýchali v dětství. V dětství se naučíme potlačovat emoce, teda ty, pro které nás okolí odmítá.

Já jsem se naučila potlačovat svůj vztek. Cítila jsem ho ale i několikrát za den, jen jsem o tom nemluvila, nechtěla jsem si to přiznat, brala jsem to jako svoje selhání. Byl to ale začarovaný kruh. Čím víc jsem svoje emoce uzavírala, popírala a potlačovala v sobě, aby je nikdo neviděl, tím víc ve mně žily svým vlastním životem. Emoce mají ohromnou sílu, a když je nenecháme projevit, začnou mít sílu ničivou. Potlačený vztek totiž neznamená zvládnutý vztek.

Jenže co s tím!?

Začala jsem se sebou pracovat. Musela jsem začít vnímat svoje pocity, přestat je hodnotit. Přestala jsem se snažit svůj vztek přežít meditací, rychle ho utnout, věnovat se něčemu jinému nebo čekat, až to přejde, a začala jsem ho vnímat. Uvědomila jsem si, že pokud dnes potlačím svůj vztek, tak potlačuji jen sebe samu. Svůj vztek a hněv zatlačím zase o kousek dál do sebe. Vždycky pak přišel den, kdy už jsem to nezvládla. Nakumulovaný hněv musel ven. Nešlo to zastavit, ovládnout. Říkala jsem a dělala věci, které jsem nechtěla. Všechna ta potlačovaná nenávist, ta zlost, frustrace, pocity odmítnutí, ponížení, osamění se valí jako lavina ven. Chovala jsem se pak destruktivně, výbušně.

Dnes vím, že stav klidu se nedá uměle vytvořit. Zjistila jsem, že ke klidu a harmonii se nedopracuji tím, že budu hodiny a hodiny meditovat. Meditací jsem chtěla svůj vztek zahnat, zase jen potlačit. Přestala jsem utíkat od svých pocitů. Když uvnitř cítím vztek, nechci si říkat, že to zvládnu, že to rozdýchám. Už ne!

Můj vztek je pocit, moje potřeba, kterou bych neměla ignorovat. Něčemu mě v životě učí. Učí mě se vyjadřovat.

Co se stane, když ignorujeme potřebu vyčůrat se? To víme.

Co se stane, když ignorujeme svůj pocit vzteku? Někdo vybuchne a boří. Někdo to vydrží a drží, někdo onemocní a ničí sebe, někdo uteče (od partnera, z práce).

Podívala jsem se až na samotné dno své duše, tam, kde jsem cítila svoje šílenství. Své pocity dnes naplno vnímám. Můj vnitřní boj byl dobojován, cítím obrovskou vděčnost a sílu.

Sílu, která tvoří! 🕊