„Já dělám, co můžu, ale asi to pořád není dost, nikdo to neocení,“ smutně popisovala Katka, když mi vysvětlovala, proč za mnou na konzultaci přišla. „Víte, já se opravdu moc snažím, ale už jsem ze všeho vyčerpaná. Večer padnu do postele úplně vyřízená a uhnaná, už si ani nečtu jako dřív. Mám pocit, že z ničeho nemám radost a že já dělám pro druhé všechno a oni pro mě nic.“ Chápavě jsem přikyvovala a poprosila Katku, aby mi vyprávěla konkrétní situace, které doma a v práci prožívá. 

Popisovala, jak se snaží pro každého dělat to nejlepší, jak jen dokáže, ale nedostává se jí žádné pochvaly, nikdo nevidí, co všechno zvládne. Doma kmitá od rána do večera. Každý den dětem i manželovi vaří teplá jídla k obědu i k večeři, neustále po všech uklízí, aby měli čisto, nechá je dívat na televizi, na co chtějí, srovnává všem prádlo do skříní atd. Prostě dělá všechno, co jim jen „na očích vidí“. A potom když chce, aby jen někdo vyklidil myčku, tak se všichni ofrňujou. Copak z nich nikdo nevidí, co všechno dělá? A nejhorší na tom všem je, že podobně to má i v práci. Kolegyně klidně přijde, že nestíhá nebo neví, co s dokumenty udělat, tak chce pomoc od ní. A když se náhodou stane, že ona sama to nestíhá a odmítne kolegyni s těžkým srdcem, tak ta se ještě nafoukne, „že by praskla“. Druhá kolegyně je zase naštvaná, že se jí snaží poradit, jak vyplnit formuláře, když jí to trvá samotné tak dlouho. 

„Můžete mi říct, proč se mi tohle děje? Vždyť já mám pocit, že všechno, co dělám, druzí berou automaticky a já se nemůžu zastavit. Mně nepomůže nikdo,“ prosila mě Katka už se slzami na krajíčku o nějaké vysvětlení, protože ona sama tomu nerozumí. 

A tak jsme začaly konkrétní situace a s nimi spojené Katčiny pocity z nedocenění společně rozplétat. 

Nejprve jsme se zastavily u výrazu „NEVYŽÁDANÁ POMOC“, který je jedním z nejčastějších důvodů, na jehož základě druzí nedokážou ocenit, co pro ně děláme. A tak jsme si to začaly vysvětlovat.

Co znamená nevyžádaná pomoc?

Je to pomoc, kterou druhým poskytujeme ještě dříve, než si o ni sám řekne. Funguje to vlastně tak, že když vidíme nebo máme pocit, že druhý potřebuje anebo by mohl potřebovat naši pomoc, ihned přispěcháme na pomoc. Například kolegyni v práci něco trvá dlouho, a tak jsme hned tam a pomáháme jí a radíme, aniž by o to požádala. Nebo vidíme, že manžel se převléká a půjde si pro čisté triko, tak už letíme, abychom mu ho donesly, aby on nemusel nikam chodit. 

Nevyžádaná pomoc má z dlouhodobého pohledu většinou jen dva výsledky:

1. Druhý je na nás alergický 
   • Svou pomocí ho zahrnujeme tak, že jeho dlouhodobý pocit je, že mu dáváme najevo jeho neschopnost zvládnout to sám, nemá ani svobodu to sám zkusit.
   • A když si někdo myslí, že ho dlouhodobě shazujeme a ukazujeme, že je neschopný, pochvalu od něj určitě nedostaneme. Naopak je na nás často rozzlobený anebo má snahu se předhánět, kdo je lepší.
2. Druhý si automaticky zvykne na naši pomoc
   • Druhý si natolik zvykne, že všechno děláme k jeho spokojenosti, že se sám ani nesnaží cokoli dělat, a je otrávený, pokud ho vyzveme, aby také něco udělal.
   • Tady zase druhý nechápe, co se nám stalo, když od něj chceme pomoc, vždyť jsme to dělali vždycky, tak na tom nic není, je to normální.
   • V tuto chvíli někdy dojde i k tomu, že druhý má pocit, že on sám to nezvládne tak dobře jako my, a tak se přestane sám snažit to vůbec zkoušet. Může si na základě tohoto chování začít o sobě myslet, že on sám není dost dobrý (týká se to zejména dětí, pokud se rodič snahou dítěti prospět snaží být mu neustále nápomocen).

V tuto chvíli se Katka zamyslela a uvědomila si, že tuhle nevyžádanou pomoc vlastně dělá často. Byl to pro ni silný AHA moment, kdy pochopila, proč si druzí neuvědomují, co pro ně dělá. A tak jsme spolu našly pro ni dvě možná řešení, jak tohle chování změnit a současně aby mohla stále pomáhat, ale s mírou, a konečně se dočkala i ocenění od druhých.

Dva základní postupy, které jsme pro Katku společně našly:

Úsměv a radost, s nimiž mě Katka obdarovala hned ve dveřích při našem dalším sezení, byly úplně v jiné energii, než když přišla poprvé. Udělala v tu chvíli teprve jen malý krůček, ale i ten ji dokázal v životě posunout. Hned mi vyprávěla, jak jí tahle drobnost moc pomohla a že už se nemůže dočkat, jak to celé posuneme ještě dál. Za poslední měsíc prý dostala tolik ocenění jako za celý rok předtím.

Přesně pro tyhle okamžiky svoji práci miluji ještě víc. K nám koučům lidé chodí řešit problémy ze všech oblastí života a slzy, smutek, vztek, ale i beznaděj bývají na denním pořádku. A tak když se postupně ze smutných klientů stávají lidé, kteří srší energií a nadšením, co všechno zvládli, kam se posunuli a jak prožívají věci, o kterých mysleli, že už nikdy nenastanou, vím, že tohle všechno dává smysl. Tohle je moje práce snů.

Proto nepřehlížejte věci, co vás trápí, řešte je. Nikdy není nic ztraceno, když to nevzdáme my sami. A pokud potřebujete pomoc a nevíte, kde začít, přijďte se poradit. Jsme tu pro vás. Neváhejte kontaktovat naše životní kouče.

Nově se můžete zapojit i do on-line webinářů, které najdete zde.