
Sebepoškozování je téma, o kterém se nemluví snadno. Přesto je důležité o něm mluvit otevřeně, citlivě a s nadějí. Ať už jste rodič, blízký člověk, nebo dospívající, kterého se to týká osobně, existují cesty, jak situaci zvládnout. Nikdo na to nemusí být sám.
Dobrá zpráva je, že když porozumíme příčinám a naučíme se nové strategie zvládání emocí, může se život postupně vrátit do bezpečnějších kolejí.
Když se řekne sebepoškozování, mnoho lidí si představí řezání. Ve skutečnosti je spektrum širší. Může jít například o:
Důležité je pochopit, že nejde o „rozmar“ ani manipulaci. U mnoha mladých lidí funguje tento mechanismus podobně jako závislost. Fyzická bolest může na chvíli přehlušit tu psychickou a v těle se vyplavují látky, které krátkodobě přinesou úlevu. Ta je ale jen dočasná a problém dlouhodobě zhoršuje.
Zvlášť časté je sebepoškozování u dospívajících, protože právě v tomto období jsou emoce velmi intenzivní a schopnost je zdravě regulovat se teprve vyvíjí.
Abychom porozuměli tomu, co se děje, je užitečné představit si ledovec. Chování je jen špička nad hladinou. Pod ní se často skrývá:
Když se na situaci díváme tímto pohledem, mění se i náš přístup. Místo otázky „Proč si ubližuješ?“ se ptáme: „Co je pro tebe teď tak těžké, že tohle je jediný způsob, jak to zvládnout?“
Mnoho rodičů řeší otázku, jak poznat sebepoškozování, když se o tom dítě bojí mluvit. Často k odhalení dojde náhodou, ale existují i varovné signály.
Mezi časté příznaky sebepoškozování patří:
Zjistit, že si vaše dítě nebo blízký ubližuje, je šok. První krok ale není kontrola ani zákaz, je jím zklidnění sebe sama. Dospívající potřebuje vedle sebe stabilního dospělého.
Součástí toho, jak pomoci člověku se sebepoškozováním, je způsob, jakým o tématu mluvíme. Místo výslechu pomáhá zájem:
„Kdy se to stává?“
„Co tehdy prožíváš?“
Držení kostky ledu, studená sprcha, intenzivní pohyb, kreslení po kůži fixou nebo mačkání antistresové pomůcky mohou pomoci zvládnout akutní nápor emocí.
Hudba, deník, uklidňující vůně, drobné předměty na uvolnění napětí, tj. věci, které pomohou překlenout krizovou chvíli.
Pokud se potíže opakují, je na místě psycholog, terapeut nebo psychiatr. Vyhledat pomoc není selhání.
Do koučinku přišla maminka dospívajících dvojčat. Obě dívky bojovaly se sebepoškozováním a ona byla zoufalá a zároveň plná vzteku. Sama sobě si opakovala: „Proč mi to dělají?“
Postupně si ale dovolila uvidět i něco hodně bolavého: její první reakcí nebylo pochopení, ale tlak, strach a obviňování. Uvědomila si, že tím dcery ještě víc uzavírá. Přiznala si svůj podíl, začala pracovat na vlastních zraněních a měnit dlouhodobé rodinné vzorce, ve kterých nebyl prostor pro slabost ani emoce.
Učila se dcery přijímat takové, jaké jsou, i s tím, že právě teď procházejí obdobím, kdy je přítomné sebepoškozování. Doma začal vznikat bezpečnější prostor pro rozhovory. Dívky současně docházely na terapii. Nebyla to rychlá změna, ale postupná.
Tenhle příběh je o tom, že když se změní atmosféra doma a dospělí začnou pracovat i sami na sobě, děti v tom nezůstávají samy a to je obrovský krok k uzdravení.
Prožíváte zrovna něco podobného a vnímáte, že byste potřebovali pomoct? Vyberte si svého kouče. Jsme tady pro vás.
Účinná prevence sebepoškozování nezačíná zákazem, ale vztahem. Základem je, aby dospívající cítil: „Jsem přijímaný takový, jaký jsem.“
Pomáhá, když v rodině:
Pokud potíže přetrvávají, odborná pomoc je důležitou součástí řešení.
Mluvit o tom je první krok. A každý krok se počítá.
Autor: Ing. Dagmar Vopálková
Certifikovaný kouč a průvodce na cestě osobního růstu