Co bychom si přáli?

Kdyby se vás někdo zeptal, jak by měla vypadat vaše ideální rodina, mnozí z vás by jistě uvedli: „Abychom měli hezké vzájemné vztahy, abychom spolu vycházeli a měli se rádi, abychom se často scházeli a cítili se spolu dobře, abychom spolu uměli komunikovat, nehádali se, drželi spolu, podporovali se, radovali se, aby byla pohoda…“ a věřím, že dalších „abychom“ najdete mnohem více.

Co se nám často děje?

Jsme uhonění a vystresovaní z práce. Zároveň řešíme logistiku dětí, kroužky a sportovní kluby, turnaje, abychom vše stíhali, abychom dětem dopřáli, a pak často zjišťujeme, že na vysněný společný čas, komunikaci a vzájemné sdílení nemáme čas. A o co hůř, mnohdy zjišťujeme, že doma neumíme pořádně komunikovat, kolikrát se neumíme domluvit ani na základních věcech.

Chceme po dětech, aby byly samostatné, plnily si své úkoly, a divíme se, proč to stále nepochopily? Proč musíme vše neustále kontrolovat a připomínat? Dokonce křičíme, zakazujeme a mnohdy jsme až agresivní. Jak to, že je to jinak, než jsme si přáli?

Jak to, že se chováme jako máma nebo táta? I když jsme si říkali, že nikdy nebudeme jako oni?

Jak to, že jsme agresivní? Vždyť jsme nenáviděli svého agresivního tátu a slíbili jsme si, že nikdy nebudeme jako on.

Jak to, že nedáme druhým prostor, a chceme je řídit, nebo dokonce zachraňovat, a pak jsme naštvaní, že ti druzí to nechtějí jako my nebo že jsou úplně neschopní?

Proč se nám to děje?

Ze svých původních rodin přebíráme určité vzorce chování, které nasajeme v průběhu svého života. Naši rodiče také nasáli vzorce chování od svých rodičů a oni zase od svých.

My potom ve svém životě, se svou novou rodinou buď opakujeme to, co dělali naši rodiče, nebo se snažíme o úplný opak. Například když se nám rodiče příliš nevěnovali, tak my se našim dětem věnujeme až příliš, až je někdy svou pozorností a láskou dusíme. Nedáme jim prostor. Naši rodiče si nás nevšímali a nepodporovali nás, a tak nechceme, aby se naše děti cítily stejně jako kdysi my. Proto se pouštíme do jiných extrémů.

Naše děti pak často vyrůstají jako v bavlnce – vše jim pořídíme, vždyť na to máme, proč bychom jim nedopřáli, vozíme je na kroužky, nenecháme je jezdit autobusem, vždyť je zima nebo prší, tak ať nenastydnou, hlídáme jim úkoly, chystáme svačiny, nic nemusí, hlavně aby měly prostor a nejlepší podmínky pro studium… A najednou zjistíme, že naše děti trpí úzkostmi, depresemi, sebepoškozují se, jsou vystresované ze školy a jiných náročných situací, nevědí si rady. A proč? Protože jsme jim nedovolili, aby za sebe postupně již od raného věku přebíraly zodpovědnost, aby si uměly hlídat své povinnosti, poradit si v různých situacích. A byly sebevědomé, znali svou hodnotu.

Často se nám ovšem stává i to, že v určitých vypjatých situacích kopírujeme svého agresivního tátu (i když jsme se zařekli, že my nikdy nebudeme jako on) nebo svou submisivní mámu, která jen uklízela, vařila, sloužila druhým a neměla svůj názor, případně se nechávala terorizovat svým mužem.
Většinou se změnou parametru – když nastoupíme do zaměstnání, staneme se manželkou/manželem, matkou/otcem – vystoupí z podvědomí nasáté vzorce z naší původní rodiny.

A proč se to stane? Protože jsme v tom žili a nasávali chování našich rodičů do podvědomí, neviděli jsme, a tedy ani nepoznali, jak to udělat jinak, lépe.

Jakmile se staneme zaměstnancem, zjistíme, že jsme jako naše submisivní máma, plníme úkoly, bojíme se říct svůj názor, necháváme si nakládat spousty práce. Nebo se staneme rodičem a zjistíme, že vypjaté situace řešíme agresivně, zoufale, podobně, jak to dělal náš táta.

Co s tím dělat?

Pokud nám v tom, jak se chováme, není dobře, znamená to, že to není naše. Že jde o převzatý vzorec z původní rodiny. Mezi takové vzorce mohou patřit tyto:

• Až budou druzí spokojeni a šťastní, potom i já můžu být spokojená/ý.
• Autorita má vždy pravdu.
• Dospělému se neodmlouvá.

Se vzorci pracujeme tak, že je tzv. otáčíme a přepisujeme novými, léčivými, které jsou naše.

Výše uvedené vzorce by mohly být přepsány následovně:

• Když já jsem spokojená, jsou spokojení i všichni okolo mě. Cítí a vnímají mou energii, cítí, že jsem šťastná, a je jim se mnou dobře. Naopak, když jsem nespokojená, druzí se se mnou necítí dobře.
• I autorita se může splést. Zdravá autorita svou chybu dokáže přiznat. Tím nás posílí, že se nebudeme bát, že uděláme chybu. Dělat chyby je přirozené a pomáhají nám se zlepšit.
• Tomu pravému dospělému mohu říct svůj názor. Můj názor může dokonce druhému pomoci a otevřít mu nové možnosti.

V Life Academy pracujeme s mnoha dalšími nástroji – zmíním například Katalog, který pomůže s tím, jak má vypadat vaše desítková rodina. Tyto nástroje vám pomohou žít život tak, jak jste si ho představovali vy osobně, život, který bude váš, a ne někoho jiného, a ve kterém vám bude dobře.

Tento článek je inspirovaný zkušenostmi mých klientů i mě samotné, a pokud souzníte s čímkoliv z tohoto článku a rádi byste vzali svůj život do svých rukou, ráda vám s tím pomohu.