Proč se shazujeme? Proč sebe vlastními myšlenkami ničíme? Z čeho to pramení? Jak se těchto destruktivních pocitů zbavit? Narodili jsme se jako krásné, čisté a láskyplné bytosti. Měli jsme otevřenou náruč, se kterou jsme běhali za maminkou, za tatínkem nebo za starším sourozencem, ke kterému jsme vzhlíželi. Toužili jsme s nimi sdílet svět. Radovat se z našich pocitů radosti, co se nám povedlo. Ukázat obrázek, který jsme namalovali, nebo předvést komín z kostek, který se nám napoprvé podařil postavit. Chtěli jsme pofoukat koleno a pomoct od bolesti, když jsme se učili chodit a zakopli jsme. Jednoduše jsme chtěli s těmi nejbližšími sdílet naše radosti i starosti, které jsme prožívali již od prvního nadechnutí.

Co se nám však často dostávalo zpátky:

„Neotravuj. Jdi pryč. Hraj si sám. Neřvi. Nech mě být. Dej mi pokoj. No – dobrý, co jsi namalovala, ale co úkoly do školy? Nefňukej, vždyť ta modřina nic není…“ Tak jsme zklamaní, smutní a plni vnitřní bolesti usoudili, že je něco v nás asi špatně, když nás nevítají také s plnou náručí. Že to není ještě dostatečné, když nemají stejný pocit radosti z našeho výrobku. Že nejsme důležití, když se jdeme podělit o naši bolest a nepřipadá jim rozbité koleno jako dostatečný důvod k slzám. Předali jsme okolí plnou moc a větší právo posoudit hodnotu a důležitost toho, co prožíváme. Tak jdeme životem dál a stále se nám podobné pocity opakují. Vytvořené programy v našem podvědomí dál ovlivňují, co prožíváme.

Shazujeme a znehodnocujeme vlastní úspěchy

Nejsem dostatečná. Musím se víc snažit. Můj úspěch není nic extra. To, co se mi povede, umí každý. Přestali jsme postupně radostně běhat s otevřenou náručí, protože jsme se báli dalších zranění. Tak jsme se rozhodli na sobě pracovat, snažit se a usilovat o to, být lepší. Dokonalejší a konečně dostateční pro naše okolí. Dobře se učit, dělat, co ti blízcí očekávají, aby nás začali konečně láskyplně přijímat. Jediné, po čem jsme toužili, byla bezpodmínečná láska a pocit přijetí. Stejné nastavení jsme si přenesli i do dalšího života, do partnerských vztahů, vztahů s dětmi, do zaměstnání. A tak se jen bojíme, kdy se nám opět potvrdí vnitřní bolest z našeho pocitu nedostatečnosti. 

Již nyní jsem dost dobrá – můj seznam osobních úspěchů

Jak se pocitu nedostatečnosti zbavit? Sepište si seznam, co všechno jste zvládli. Neporovnávejte svůj úspěch s ostatními. Každý sám cítí nejlépe, co vnímá jako osobní úspěch. Pro někoho to může být narození dětí, pro jiného postavení domu. Jiný může vnímat jako osobní úspěch, že dojel sám autem 50 km. Pro jiného to třeba úspěchy být vůbec nemusí. To je jedno. A je to v pořádku. Neexistuje žádný seznam TOP 100 úspěchů a jedině až splním jeden z nich, tak si mohu dovolit říct, že jsem dobrý a úspěšný. Mohu mít svůj vlastní seznam úspěchů. Důležitý je můj pocit.

Každý sám jsme si vlastním posuzovatelem a umíme nejlépe sami posoudit, co je náš úspěch. Protože jsme byli sami se sebou a každý krok v těhotenství, studiu, v řízení auta, stavění firmy nebo domu jsme museli sami udělat. My sami nejlépe víme, kolik nás to stálo úsilí, co vše jsme museli zvládnout, překonat, z jakých komfortních zón vystoupit, kolik odvahy sebrat, abychom toho našeho osobního úspěchu dosáhli.

Každý z nás je úspěšný i jenom tím, že zvládl přijít na tento svět, nadechnout se a dýchat. Máme úspěšné tělo, které nám pomáhá prožít další nový den. Poděkujte si, povzbuďte se, oceňte se za vaše vlastní osobní úspěchy a prožijte si ten krásný vnitřní pocit: „Jsem dobrá. Jsem skvělý.“ Věřte, že ti praví kolem vás to cítí stejně. A jak to vnímají ti ostatní – to neřešte.

Přeji vám krásný, úspěšný den a pokud vás hlava bude stále šidit a posílat staré programy, které vás budou stahovat do pocitů nedostatečnosti, jsem tu pro Vás a mám pro Vás i přímo na míru seminář, který Vás vrátí zpátky k sobě, vnitřní radosti, lásce, klidu a DOSTATEČNOSTI 🙂 Seminář: CESTA ZPÁTKY K SOBĚ více ZDE  >>