Snad každý z nás sklouzne někdy ke svým starým křivdám, ve kterých se pořádně vykoupe. A pokud si nedokáže křivdy uvědomit a přijmout, může se mu stát, že nepříjemná koupel bude nekonečná. A navíc že ji bude nakonec vnímat jako zcela přirozené prostředí, které si bude chtít vědomě udržovat.

Jak se to stane?

Je nám mizerně, a tak se začneme srovnávat s druhými:

Jak je možné, že těm druhým se daří a mně ne? Že jsou na tom líp snad ve všem? Jak to, že mají ideální vztahy, milující partnery, dokonalé děti a podporující rodinné zázemí? Jak to, že bydlí v krásných domech se zahradou a bazénem, jezdí v luxusních vozech, dopřávají si zajímavé a kvalitní věci a jejich konto není nikdy prázdné? Proč jsou úspěšní ve své profesi a já ne? Proč mají oni dokonalá těla a obličeje, bravurně se orientují v módě a nikdy nejsou out? Jak je možné, že jsou vyhledáváni druhými a po mně neštěkne ani pes? Jak si to „oni“ zaslouží? Jaká je to spravedlnost?

A po těchto „spravedlivých“ lamentacích, které nás přece opravňují útočit na ty šťastnější a úspěšnější, následuje zpravidla řada logických vysvětlení:

No to je jasné. Jsou děti štěstěny. Už se tak prostě narodili. Měli lepší startovací podmínky. Chovali se k nim líp. Jejich rodiny byly harmonické. Majetek a bohatství zdědili. Dobře se vdaly nebo oženili. Pche! To bych uměl taky!

A hned potom ještě upevníme a zvětšíme svoje ubohé postavení:

Jó to já! Měl jsem to sakra těžký. Nikdo se se mnou nemazal. Všechno jsem si musel poctivě vydřít sám. Nikdo mi nepomohl. Já to nikdy nemůžu mít lehký. Vybral jsem si černýho Petra. Všichni mi ubližují a nechápou mě. Jsem prostě jiný. Mám to jinak. Nemá cenu cokoli zkoušet. Je to tak daný. Aspoň o nic a nikoho nepřijdu. Nikdo mi nemůže nic vzít…

DOKONALE UBOHÁ ZA SRDCE CHYTAJÍCÍ OBĚŤ!

A čím hůř na tom budu, třeba si mě konečně někdo všimne a slituje se nade mnou a dodá mi všechno, po čem tak moc toužím a nemůžu to mít! A když to nestačí a nikdo mě neposlouchá a jsem neviditelný, přitvrdím. Jak? Třeba nějakou dobrou nemocí. Nebo nějakou senza katastrofou.

A tak utvrdím zase jen moji závislost na druhých, svoji roli oběti a jedu si v začarovaném kruhu, který se roztáčí do takových rychlostí, že je mi z toho špatně.

Když si člověk uvědomí, že tento kolotoč roztáčí on sám, může to být pro něj hodně nepříjemné a bolestné. Ale na druhou stranu, když změním úhel pohledu:

MÁM TO VŠECHNO VE SVÝCH RUKÁCH! JÁ JSEM TVŮRCE! A když jsem dokázal vytvořit tohle, MŮŽU VYTVOŘIT I PŘESNĚ TO, CO POTŘEBUJI!

A to je velká úleva. Co říkáte?

Nyní se můžete ke všemu postavit jinak. Když vám někdo ukřivdil, ublížil, zastavil na vaší cestě a vy jste se tehdy neuměli ubránit, protože jste byli malí, nezkušení nebo jste ještě nedokázali vše dopochopit, nyní jako moudřejší, dospělý tvůrce se MŮŽETE postavit za sebe.

Můžete sami sobě dopřát, co jste potřebovali tehdy. Můžete sami sobě říct slova, která jste tehdy potřebovali slyšet. Můžete pro sebe udělat to, co jste tehdy očekávali od druhých.

Lehké to zrovna není, ale ráda vám v tom pomohu. Nezpracované křivdy nás totiž vrhají zbytečně do obdobných situací a staví nám do cesty obdobné lidi, jako na jejich počátku.

Pojďte se přestat dívat po druhých a vrhněte se se mnou do vyčištění starých křivd, ať už vás na té vaší cestě nebrzdí.