První facka nepřijde nikdy ze dne na den.  Je to začátek dalšího stupně – hrubší  formy řešení konfliktů. Statisticky je větší procento mužů, kteří páchají násilí na svých ženách, tudíž to může nabývat dojmu, že špatní jsou jen muži. Ale odpovědnost je na obou stranách. Jedna posouvá vliv své moci a druhá nechává prostor.

Pokud partner uhodí, musel k tomu získat odvahu. Postupným slovním napadáním a ponižováním, nabýval sílu a sebejistotu. Posouval si hranice vlivu. Takové chování se vyvíjí zpočátku velmi nenápadně. V partnerských konfrontacích odmítá jiný názor. Nepřipouští diskusi. Nezajímá se o vnímání druhého. Tvrdě si prosazuje jen své. Vyhrožuje a zastrašuje. Snaží se druhou stranu zmanipulovat.  Často zneužívá její slabá a citlivá místa.

Paradoxem je, že agresor působí jako silná osobnost a submisivní partner k němu i vzhlíží. Zpočátku se u něj cítí dobře a bezpečně.  Je schopný ho dokonce obdivovat za jeho tvrdý postoj a jeho chování vnímá jako formu projevu zájmu a lásky.

Jenomže opak je pravdou. Zlostný člověk má potřebu si prosazovat své, za každou cenu, hrubým a nekompromisním způsobem. Proč? Je naopak osobnostně velmi slabý. Ve vztahu se cítí nejistě. Má strach. Nevěří si. Obává se ztráty vlivu. Bojí se ztráty přízně a lásky. Má nízké vědomí vlastní hodnoty. Na svého partnera si dělá majetnické nároky. Má pocit, že je jeho a může si k němu všechno dovolit. Má obrovskou potřebu vynutit si pozornost, zájem a respekt, jakýmkoliv způsobem. Vnitřní strach a zoufalost ho svádí až na vývojově nejnižší formu zvládání hněvu. Ta je přirozená u malých dětí.  Řev, vztek, urážení, hysterie, házení věcí, fyzický útok a jiné projevy zoufalosti.

Je vám povědomé některé z popsaného chování? Čelíte mu jak oběť nebo se vám v řádcích zrcadlí vaše hrubé jednání s partnerem? Zeptejte se sami sebe. Proč se tak chovám? Co mě k tomu vede? Čeho se bojím? Proč neumím najít společnou řeč? Proč v takovém vztahu přetrvávám? Co mě v něm drží? Proč se bojím společné diskuse? Proč se neumí bránit? Z čeho mám obavu?