Jablko nepadá daleko od stromu. Když rodič sám není zralá osobnost, tak vychovává opět jen nezralý plod.

(Do)Vychovat musím nejdřív sebe.

Možná si říkáte: „Proč mám (do)vychovat nejdřív sebe? A jak? Vždyť to byl úkol mých rodičů. Na to je již pozdě! Musím se s tím smířit! Moje návyky a způsoby chování jsou již tak zakořeněné, že s nimi nemohu nic dělat. Vychovávat se dá jenom dítě.“ Jenomže to je naštěstí omyl. Výchova, vzdělávání a péče o sebe je celoživotní proces. Týká se i dospělých. Naštěstí to není jen doménou dětí. To bychom se jako dospělí zastavili v osobním růstu ukončením školy a dál se nevyvíjeli. Zastavili se. Naučila nás však škola vše důležité a potřebné pro plnohodnotný život? Naučila nás jak se chovat k sobě? K blízkým? K dětem? Jak být skvělými rodiči? Jak se starat o své peníze? Škola nám dala jenom malý teoretický základ, často pro náš život spíš nepodstatných věcí. Naše další vzdělávání, doplnění informací, pokud chceme v životě rozvinout svůj potenciál a blízký, je nutností.

Další vzdělávání, výchova a péče o sebe je celoživotní proces. Vytváříme si tím příležitosti svůj život prožít naplno.

Osobní růst je přirozenou součástí života. I když musím říct, že se bohužel řada dospělých po ukončení školy ve vývoji skutečně zastaví. Náš školský systém často dokáže tak otrávit vztah ke vzdělávání, že se lidé mnohdy odmítají cokoliv dál učit. Dokončí své řádné školní vzdělání. Hodí tašku do kouta a knížky nechtějí vidět do konce života. Mají s nimi spojené tak nepříjemné zážitky, že se od nich chtějí maximálně ochránit. Přímo mají odpor se dál vzdělávat a na sobě jakkoliv pracovat. Tím si ale naopak nejvíc ubližují. Odsuzují se k lidskému polotovaru, který si v nevědomí odžije svoji pozemskou etapu a s vnitřní prázdnotou opustí tento svět.

Jako dospělí si již můžeme vybírat, co se učit. Vzdělání je důležitá péče o našeho vnitřního člověka.

Pokud si uvědomím, že mi rodiče něco nepředali, nebo předali špatně, a nechci jejich chování kopírovat dál, je již můj osobní úkol to změnit. Dokonce je moje povinnost to změnit a nepředávat dál na své děti.

Odpusťte v sobě svým rodičům. Dělali to nejlepší, co uměli.

Naše rodiče automaticky přebírali vzorce chování od svých rodičů, prarodičů, praprarodičů. V jaké době žili? Jsou vůbec tyto programy stále platné? V jejich době jim třeba pomáhaly. Mohly je chránit před utrpením. V naší době nám však tyto stejné programy mohou vést k utrpení a depresím. Když byl hlad, válka, bída, nouze, tak určitě pomohly věty: „Buď rád, že vůbec žiješ. Buď rád i za to málo, co máš.“ V naší zemi nám bezprostředně již nehrozí hlad, válka, bída. Tyto podobné programy stejně dál automaticky používáme. Vedou nás však k pocitu provinění, že chci víc. Že mohu být za nevděčníka. Blokují člověka se rozvíjet. Následovat touhy. Neumíme pak přirozeně a s láskou podporovat sebe ani své blízké. Blokujeme potenciál. Nerozvíjíme ho.

Změnit neplatné programy je cesta, jak uvolnit svůj duševní potenciál a být pro děti tím správným vzorem.

Pokud se tedy ve svém životě necítíte dlouhodobě šťastně, spokojeně, naplněně, tak vám do života rodiče nepředali správné programy úspěchu a prosperity. Případně máte již neplatné programy pro aktuální dobu. Narážíte na neúspěchy, nezdary a nespokojenost. Pokud sebe nezměníte, budete předávat tyto programy automaticky dál i na své děti. Je úkol každého rodiče – zastavit destruktivní generační vzorce výchovy a vést své děti k životní prosperitě.

Jablko nepadá daleko od stromu. Když dospělý sám není zralá osobnost, tak vychovává opět jen nezralý plod.

Zodpovědnost za svůj život a jeho kvalitu má každý sám. Dovychovat musím nejdřív sebe, abych neselhal jako rodič.

Více jak začít a proč začít u sebe se dozvíte ve všech níže uvedených produktech. Není čas ztrácet čas.

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič