„A co děti? Pomysleli jste na ně?“ Tak ukončili prarodiče snahu mých rodičů se rozejít. Rozvod byl v naší rodině tabu.
Naši už už viděli cestičku ven z absolutně nefungujícího vztahu, trápení a domácího násilí, a tahle stopka jej prodloužila až do dnešních dnů.
Nemůžu říci, že mé dětství bylo nešťastné, ale žádná hitparáda to tedy nebyla. Neřeším jej po materiální stránce, ale po té citové. Doba byla, jaká byla.
Nesoulad v manželství, které bylo pevně drženo příkazy prarodičů, se odrážel ve všem. Otec, jenž byl nešťastný a ublížený, „kopal kolem sebe“. Řev, nadávky, i pár facek přilétlo. A dusno bylo na denním pořádku. I nočním.

Svůj žal zapíjel a pak si jej v noci vybíjel na slabším. Mámě. Máma zase prchala po svém. Odpojena od lidí měla svoji družku – věrnou láhev červeného. To byla její jediná, nejlepší kamarádka. Té mohla svěřit své trápení. Další moment, který charakterizoval dětství, byl ping pong. Ne ten s pálkami, ale slovní. Byli jsme pod palbou nadávek „míčků“ matky na otce a otce na matku. Každý z nich si rozdělil nás děti na své stoupence. Otec si vzal sestru a matka mě. Byla to válka matkootcovská a sesterská. Ofenzivní ze strany matky a defenzivní ze strany otce.

Stála jsem před rozhodnutím, zda zachovat své partnerství. Kvůli dítěti. Být rozvedená je potupa. Neslučitelné s rodovým nastavením.

Děti přece potřebují maminku a tatínka. Je nezajímají roztržky mezi rodiči. Mám právo vzít svému dítěti otce? Na druhou stranu mám právo, aby můj syn nasával špatné vzorce nás obou? A byl jako my dva? Žil v nefungujícím vztahu?! Ustupoval? Manipuloval s druhým? Znal jen gaučing a všechny seriály světa?! Měl vedle sebe ublíženou ženu à la jeho matka?! Byl zavedenou slibotechnou?

Hodně klientek řeší odchod od partnera a tyto otázky. Jejich muži je vydírají, že už nikdy neuvidí děti a nedostanou od nich ani korunu. Snaží se je zviklat. Hrají na city. Nebo si děti kupují drahými dárky, zájezdy. Ukazují jim, že s nimi by se měly lépe.

Mně osobně dlouho trvalo, než jsem se zbavila pocitu viny „zkazila jsem dítěti život, připravila jsem ho o otce“. Je přece na každém z nás, zda se o dítě chceme starat, nebo chceme být jen záznam v jeho rodném listě.
Zkazila bych mu jej méně, kdyby žil v hádkách, dusnu? Bude v životě šťastnější, když bude nástrojem zachování vztahu v rukou rodičů? Určitě ne!

Zažila jsem i ten druhý případ, kdy otec syna na jedenáct let vypustil ze svého života. Existoval pouze jako řádek na bankovním výpisu – výživné. Syn mi zrcadlil mou bolest a ponížení, proplakané noci silnými angínami, přecitlivělostí. A pak zazvonil zvonec a ex tam stál v plné kráse, aby ukázal synovi život v lepších kruzích.

Ano, můj ex mi zrcadlil moji nelásku k sobě, moji roli oběti (nemohla jsem budovat kariéru a mít se dobře, vychovávala jsem ti syna), moji nesebehodnotu. Druhý partner za moji závislost, umění „vydržet“ a strachy a útěky.

Jen spokojená žena má spokojené děti. A je jedno, zda je vdaná, rozvedená, nebo v registrovaném partnerství.

Jen žena, jež poznala sebelásku, má muže, který ji bezpodmínečně miluje.

Partneři jsou naše zrcadla, stačí se do nich podívat a najít si své vzorce, které vám brání žít život v lásce a spokojenosti. Pomocnou ruku a spřízněnou duši najdete si můžete najít mezi námi.

Zlepšete své vztahy díky vztahovým koučům z Life Academy.