Na naše první sezení přišla žena, která se jen tak lehce usmála, jako by se bála. Sedla si naproti mně a její tělo už bylo v pozici, jako by měl každou chvilku přijít útok. Chvíli jí trvalo, než se uvolnila, a pak začala vyprávět svůj příběh a hned po prvních slovech jí vyhrkly slzy.

„Jsem už úplně vyčerpaná a nevím, co mám dělat. Jsem na mateřské dovolené s tříletým synem a půlroční holčičkou. Vůbec to nedávám. Měla bych si to užívat, ale já jsem pořád ve stresu, úzkosti, že se něco stane. Manžel je přes den v práci a já jsem doma s dětmi sama. Bydlíme na vesnici, ale já nemám žádnou kamarádku a bojím se mezi lidi. Bojím se řídit auto, protože bych mohla udělat chybu. A posledních pár měsíců se mi stává, že se mi doma zničehonic zatočí hlava a já omdlím. Chvilku pak nevím o světě. Děje se mi to teď už skoro každý týden, třeba třikrát. Už opravdu nevím, co mám dělat, protože z výsledků od doktora neexistuje důvod, proč se mi to děje.“

Začaly jsme spolu pracovat a hledat příčiny toho, proč Kateřina tohle prožívá. Katka žila jen s maminkou, tatínek od nich odešel, když byla malá. Občas si Katku bral na víkendy a Katka vždy cítila, že ji má rád. Chtěla s ním být i více času, ale její matka ho neustále špinila, zazlívala mu, že je opustil, že je to zlý člověk atd., a Katce to předhazovala. A tak Katka za tatínkem jezdila čím dál méně, bála se, že jí to maminka bude vyčítat, a ona chtěla, aby maminka byla hodná. A když jí bylo 11 let, tatínek zemřel.

Katka si vzpomínala, že máma se k ní chovala jako k chudáčkovi. Pořád všude říkala, že je chudinka, otec že ji opustil, že je to malá, choulostivá holčička, která je pořád nastydlá, že tohle nemůže a tohle nemůže. Maminka i u doktorky říkávala, že se bojí, jestli to Katka všechno zvládne. A na druhou stranu, už když bylo Katce 11 let, ji nechávala samotnou přes noc doma a zůstávala u nového partnera. Celou noc sama doma se často budila a měla strach, že se máma už nikdy nevrátí.

Zjistily jsme, že Katka ve svém životě přijala tyto vzorce:

• Jsem slabá.
• Jsem chudák.
• Druzí mi stejně ublíží.
• Mám strach, že to nezvládnu.
• Nevěřím si.
• Musím dělat, co druhý chce, bude mě mít rád.
• Všechno je na mě jako ženě.
• Na muže se nemůžu spolehnout.
• Muž mě stejně opustí.
• Musím být hodná, aby mě měli rádi.
• Když udělám chybu, druhý se bude zlobit.
• Když udělám chybu, budu špatná.
• Když udělám chybu, druhý mě opustí.
• atd.

Postupně jsme společně vše rozplétaly a odstraňovaly vzorce strachu, že to nezvládne sama. Učila se věřit si, věřit druhým lidem, nemít strach, že ji druzí opustí, a že na všechno nikdy není sama. Její točení hlavy a omdlévání se vytratilo, přestala mít přes den strach, že to doma nezvládne. Uvědomila si, že se může spolehnout i na svého muže, že se vrátí domů, že jí pomáhá, a i když dělá věci podle sebe, má ji pořád rád.

Přestala si stěžovat, přestala být obětí a chudinkou. Přestala se izolovat sama doma. Najednou se smála a na vesnici si našla kamarádky a začala chodit společně s nimi a dětmi na hřiště. Už pak necítila jako problém ani řídit auto, a tak se dopravila s dětmi všude, kam potřebovala. Zvládala všechno tak, jak chtěla, manžel jí rád pomáhal a ona začala mít čas i na sebe a objevovat nové zájmy. A jak sama řekla: „Konečně cítím, že vlastně žiji.“