S Petrou jsem se potkala na večerním semináři Cesta zpátky k sobě. Zaujal ji můj životní příběh, který jsem tam sdílela, a přišla za mnou po přednášce. Působila jako ustrašená holčička, nedůvěřivá, ale která se to snaží všemožně maskovat. Hned se objednala na první konzultaci a že mi všechno poví až na ní.

A tak jsme se za pár dní sešly na konzultaci a tam se začal odvíjet její nový životní příběh. Petra tehdy byla čerstvě po vážném onkologickém onemocnění, které – jak si sama uvědomovala – si vlastně sama přivolala.

Před onemocněním žila s přítelem, který ji neustále urážel, ponižoval, hledal na ní chyby a manipuloval s ní. Ona byla velmi nešťastná, ale nevěděla, jak se z toho vztahu dostat, bála se z něj odejít, až ji jednoho dne napadlo, že chce být raději mrtvá než tohle dál prožívat. A ta myšlenka se jí stále točila v hlavě. Asi dva měsíce nato jí diagnostikovali rakovinu a okamžitě ji hospitalizovali, aby prošla léčbou. Jakmile jí dovolili domácí léčbu, poprvé sebrala odvahu a řekla, že k příteli už se nevrátí. Odešla na čas ke své mamince a pak do vlastního bydlení. Tehdy jsme se potkaly.

První, co si přála Petra řešit, byl strach z přítele a z toho, aby se její nemoc nevrátila. Začaly jsme spolu pracovat na sebehodnotě, sebelásce, aby se dokázala bývalému příteli vymezit a nenechala se již dále ovládat. A jak jsme začaly rozplétat vzorce chování ve vztahu, odkrývaly se další a další destruktivní životní vzorce.

Pocházela z rodiny, kde vztah mezi rodiči skončil rozvodem. Otec odešel za jinou a maminka to velmi špatně nesla. Petra byla prostřední dítě. Starší sestra ji ponižovala, shazovala, a ona to trpělivě snášela, aby mamince nepřidělávala další starosti. Mladší bratr byl doma maminkou opečovávaný, aby mu život ulehčovala, ale o Petru se nezajímala. Ta se zatvrdila sama v sobě a ukrývala veškeré emoce. Nedávala najevo, že ji něco zraňuje, a plakala opravdu jen výjimečně, radovat se bála.

Objevily jsme spolu například tyto vzorce:

• Nemohu druhému říct NE.
• Když řeknu druhému NE, zklamu ho.
• Všechno musím zvládnout sama.
• Raději nic neřeknu, stejně mě nikdo neposlouchá.
• Druhého nezajímá, jak se cítím.
• Druhého budu svými starostmi zatěžovat.
• Když nechám, ať si druhý dělá, co chce, bude klid.
• Muži stejně vždycky zklamou.
• atd.

Postupně jsme je odklízely. Petra si začala více věřit a i její zdravotní stav byl stále lepší a lepší. Naše setkání byla zpočátku intenzivní, abychom dosáhly rychlejších změn, a pak už jen občasná, když bylo potřeba něco doladit. Cesta, kterou jsme spolu prošly, byla dlouhá, ale přinesla Petře opravdu nový a vysněný život.

Podařilo se jí mnohonásobně zlepšit zdravotní stav, našla svého životního partnera, a dokonce otěhotněla – i přesto, že jí dávali jen desetiprocentní šanci, že to po tak vážném onemocnění vyjde. Dnes si užívá život s partnerem a jejich roční dcerou Evelínkou.