„Dnes se vracím do domu, kde je láska už ve dveřích, kde najdu pochopení a otevřenou náruč, kterou bych si dřív, vlastně ani před rokem, jen těžko dokázala představit…“

Když jsem se poněkolikáté zamýšlela nad nástupem do nové školy, tentokrát už druhé vysoké, neustále se mi vynořovalo jedno slovo – režim. Proč mám tak daný režim, který se bojím opouštět? Proč mě znervózňuje jakákoliv změna rozvrhu dne a nejsem schopná se adaptovat na změny plánů? Tohle jsem si nemohla vytvořit sama, odněkud to pramení.

Když si vzpomenu na svá školní léta, v dobách, kdy jsem byla spíše školačka než studentka, všechno bylo jinak než teď. Nástup na gymnázium, protože jsem chtěla rodičům dokázat, že jsem chytrá a dokážu snést větší nátlak a požadavky. Protože to přinášelo pochvaly a souznění, moje ambice byly nejlepším možným úkazem hodnoty, která se uvnitř mě postupně tvořila spolu s rodičovskými nátlaky.

Byla jsem přesvědčená, že víceleté gymnázium je MOJE rozhodnutí. Bylo. Ale v závislosti na tom, že jsem chtěla větší ocenění od rodičů. S tím byly spojené kroužky, protože perfektní dítě vyniká i jinde. Klavír, malování a kresba, cvičení. Protože moje fyzická schránka se začínala měnit z dívčí na ženskou. To nebylo správně. Musela jsem docházet na tréninky, kde ze mě cvičitelka vydřela pot, a já pak s nechutí doma poslouchala, že dát si po večeři ještě popcorn u filmu se nehodí.

Pak se také nehodily špatné známky, takže průběžné učení na každý předmět bylo na denním pořádku.

Nový režim, nové návyky, všechno dovést do perfektního stádia.

Po pár letech už jsem se naučila si režim osvojit. Škola, klavír, malba, cvičení ale doma, protože tam na mě nikdo nekřičí. Na malování nezbýval čas, škola začínala být těžší.

Doma začínalo být dusno, měla jsem horší známky a moje sociální vazby slábly. Potřebovala jsem své běhání, nachozené kilometry, večeři přesně v šest a pak už nesmím mít hlad, to už jsem se naučila dřív. A samozřejmě dobré známky, to přináší lásku a pochvalu. Stejně jako ubývající kilogramy na váze. Maminka byla pyšná. Konečně měla krásnou dospívající dceru bez oplácaných boků.

Netrvalo dlouho a rodiče měli doma náctiletou anorektičku, s čímž nepočítali a vyčítali mi přehnaný režim a extrémní návyky.

Tak co je špatně? Doteď to bylo dobře, najednou už je to moc. Kde jsou meze perfektní dcery a kde začíná obsese vším dokonalým? Byla jsem zmatená, zničená a jediná jistota byl režim. Uzavřít vztek do sebe, zapřít pocity do hladu a pokračovat. Všichni to dělali stejně. Rodiče se potlačovali venku, doma si stěžovali na práci, já se uzavírala do sebe, protože mi nikdo nerozuměl a zůstávala o samotě. Tak mi nikdo nemohl ublížit. Jak se ze spokojené rodiny stal dům plný napjaté atmosféry, stresu a ticha? Neuměla jsem se vymezit jinak než přes jídlo. Moje hranice byly zastavěné hladem a obsesí vším dokonalým. Bratr se nevymezoval vůbec, raději utíkal. Kde jsem měla hledat oporu a pochopení, když to všichni dělali úplně stejně.

Trpíme tiše, pokorně neseme svá zranění a bolesti.

Jenže nemusíme.

Když už moje rodina snášela rány anorexie příliš dlouho a zoufale, přišli jsme na rodinnou terapii. Asi máme problém. Mamka obviňovala, rozčilovala se a chtěla zachraňovat napáchané škody. Táta se ptal, nerozuměl a hledal zázračnou pilulku. Brácha si ani nezkoušel všimnout, že všichni utíkáme a bojíme se zastavit. A já nestíhala vnímat tu lásku a empatii kolem.
Můžeme být lepší? Řekněte mi jak. Poslouchám.

Další sezení už se nekonalo. Ne v tomhle seskupení. Odstěhovala jsem se, utekla, vybrala si svou koučku a byla plná odhodlání “nebýt jako moji rodiče”. Já své dítě jednou rozhodně budu bezmezně milovat a nedopustím, aby se trápilo stejně jako já. Ale jak to mám udělat?

Ještě rok jsem doma všechny otravovala a štvala, protože jsem se začínala vymezovat zdravě, s láskou a zůstávala pevně stát. To nikdo neznal, byla jsem čárou přes rozpočet. Časem se ze vzteku stala inspirace.

Jak to ale začalo? Doteď si pamatuji první těžké a bolestivé vzorce. Nejsem dost dobrá. Nezasloužím si lásku, nezasloužím si štěstí, ostatní jsou lepší než já. Můj první úkol od mé koučky byl sepsat si všechno, co jsem za svůj život dokázala. Odmaturovat, dostat se na vysokou, ale i ležet v posteli, když mi bylo zle, odpočívat, sdělit své pocity, které chovám k přátelům, říct ne na akci, na kterou nechci jít. To všechno byla velká vítězství. Důkazy, že přece umím vzít věci do vlastních rukou a podaří se. Denně jsem je měla před sebou – jako hmotný důkaz, že já za to stojím.

Rodiče přišli plní lásky a pochopení, s omluvou a otevřenými srdci. Šli tam. Každý se vydal na svou cestu a obě jsou těžké a někdy bolí. Ale já se dnes vracím do domu, kde je láska už ve dveřích, kde najdu pochopení a otevřenou náruč, kterou bych si dřív jen těžko dokázala představit. Rodiče se odhodlali tvořit pevnou a milující rodinu a připustili si, že jim s tím někdo může pomoci. Každý můžeme mít doma bezpečné prostředí plné lásky. Cesta začíná uvnitř nás samých. Ať už jsme v pozici dítěte nebo rodiče, máme moc změnit cokoli.