Cítíte se někdy sama? Nepochopená, nemilovaná, nedoceněná? Nemáte vedle sebe partnera, o kterého byste se mohla opřít? Nemáte svoji rodinu a děti, které by vám dávaly smysl? Nemáte spřízněné kamarádky, kterým můžete zavolat, když je vám mizerně? Nebo tohle všechno máte, a stejně si přijdete prázdná a osamocená a nevíte proč?

Od malička jsme vychovávány k výkonu. Tohle musíme zvládnout, tamto musíme překonat, tohle vydržet. Vše udělat co nejrychleji, nejlépe i víc věcí najednou a především DOKONALE!

Horší známka než jednička se nepočítá. Jen jedničky jsou akceptovatelné a vyžadované.

S dvojkou cítíme zklamání. Je to jako zbytečné zakopnutí a nepříjemné odření kolena. Jsme samy se sebou nespokojené. Taková hloupá chyba! Za tohle se rozhodně nemůžu pochválit!

Nafouknutá bříška trojky v nás vyvolají přetlak, hlava se naplní výčitkami a větami typu „musím“ a začne v ní bolestivě tepat. Na hrudi je tíha, která nám brání pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu. Jako bychom si ho ani nezasloužily. Nejsem dobrá! Leda až po opravě na jedničku…

Čtverka v nás utuží už tím, jak vypadá, pocit nejistoty a vratkosti. Zaplní nás pochybnosti, které nás paralyzují a udržují na místě. Nezvládla jsem to!

Obrovská pětka nás oslepí, máme skoro mžitky před očima. V uších nám zalehne. Zavalí nás jak lavina a přidusí. Přimáčkne k zemi jako toho nejposlednějšího mravence. Má to vůbec smysl? Nejsem dost! Nemám právo na nic. Selhala jsem!

A právě tyto všechny pocity, i když už dávno do školy nechodíme a známky nedostáváme, si samy v sobě v životě dospělého vyrábíme. SAMY SEBE NEUSTÁLE A NEMILOSRDNĚ ZNÁMKUJEME. Vše chceme bravurně zvládat, být v tom dobré, být chváleny. Chceme sedět v první lavici a oceněny pro druhé být připíchnuté na předním místě na nástěnce.

Proč? Když budeme „jedničkáři s vyznamenáním“ a budeme to mít černé na bílém, potvrzené podpisem autorit a stvrzené razítkem, získáme POZORNOST. Druzí si nás budou vážit, zažijeme na chvíli i slávu s pocitem zadostiučinění ve formě aplausu. Budou nás vyhledávat, budou nám dávat smysl veškerého našeho konání a podporovat nás v jeho pokračování.

A díky tomu si zajistíme, že už nikdy nezažijeme pocit samoty. Už nikdy nás nebude trápit prázdnota!

OPRAVDU? OPRAVDU JE TOHLE TA PRAVÁ CESTA?

Právě kvůli tomuto postoji a snaze být nejlepší se totiž značně vymezujeme. Nejen vůči sobě, ale i druhým. Potřebujeme totiž POROVNÁNÍ. A abychom byly vidět, potřebujeme zvítězit. Respektive ty druhé porazit. A co se stane ale potom? Výsledkem je, že vítěz pak stojí na prvním stupínku, ale zcela sám…

Nechci rozhodně nikoho navádět k tomu, aby se raději schoval do průměru, zařadil do davu, kde si zajistí jiným způsobem sounáležitost a bude obklopen spoustou lidí. Ne. Nejde o druhý extrém.

Nejde o to, být stejný a poslušný a skromný a kdovíjaký.

Chci vám všem ženám, ale i mužům říct, že:

• UŽ TEĎ JSTE SOUČÁSTÍ.
• NEJSTE SAMI.
• NEPOTŘEBUJETE BÝT DOKONALÍ.

Všichni máme potřebu někam patřit a být druhými přijati.

Ve všech našich odlišnostech a nedokonalostech jsme všichni JEDNO.

• To, co prožívá jeden, se odráží v nás všech, v celé společnosti.
• To, co ubližuje jednomu, ublíží v konečném důsledku všem.
• To, co se naučí a pochopí jeden, pomáhá i druhým.
• Nemoc jednoho nahlodává pomalu i další lidi.
• Uzdravení jednoho vede k uzdravení mnoha dalších.
• Zármutek jednoho zasahuje i druhé, kteří mu mohou pomoci snáze ho zvládat.
• Radost jednoho zahřívá i druhé, kteří mu tuto radost ještě zdvojnásobí.

JAK TEDY NEBÝT SÁM?

Neuzavírejte se prosím do svých smutků a pochybností o sobě. Nezakrývejte svá selhání a nedostatečnosti. Pojďte si je dovolit prožít a nechat je jít. Odhoďte svá vysvědčení a osvědčení. Přestaňte se honit za dokonalostí. A pojďte v sobě najít jiskřičky a plamínky toho, kým vlastně doopravdy ve své celistvosti jste. Můžeme je spolu nechat v bezpečí rozhořet, tak abyste se sami v sobě i s druhými cítili naplněni láskou a radostí.

Pomůžete tím nejen sobě, ale i druhým.

RÁDA VÁS NA TÉTO CESTĚ PROVEDU. VÁŽNĚ V TOM NEJSTE SAMI.