
Kolikrát jste tento týden řekli „ano“, i když jste uvnitř cítili „ne“?
Ano, i když jste byli unavení.
Ano, i když se vám nechtělo.
Ano, jen proto, aby byl klid.
A možná jste si potom říkali: Proč to zase dělám?
Říct „ne“ totiž často není jen o jednom slově. Za ním může být strach z odmítnutí, pocit viny, potřeba být potřebný nebo obava, že zklameme někoho, na kom nám záleží.
A tak říkáme „ano“ druhým.
A postupně stále častěji „ne“ sami sobě.
Osobní hranice nejsou zeď, kterou kolem sebe postavíme. Jsou způsob, jak říct: Tady jsem já. Tohle potřebuji. Tohle už je za mou hranicí.
Mohou se týkat vztahů, rodiny, přátel, našeho času i toho, jak dovolíme druhým, aby s námi zacházeli.
„Tohle mi není příjemné.“
„Potřebuji být chvíli sám.“
„Tentokrát ne.“
Na první pohled jednoduché věty. Pro člověka, který je zvyklý neustále vycházet druhým vstříc, ale mohou být překvapivě těžké.
Protože co když se druhý urazí?
Co když mě bude považovat za sobeckého?
Co když ho zklamu?
A právě tady se ukazuje, že problém často není v tom, že bychom nevěděli, jak si nastavit hranice.
Možná jsme se jen nikdy nenaučili věřit, že na své potřeby máme právo.
Možná jste byli od dětství vedeni k tomu, abyste byli hodní, ochotní a přizpůsobiví.
Pomáhat. Neodmlouvat. Nedělat problémy. Myslet na ostatní.
To všechno jsou krásné vlastnosti. Jenže někdy se z nich může stát způsob, jak si získáváme přijetí.
Budu hodný, a tak mě budou mít rádi.
Pomohu, a tak budu důležitý.
Ustoupím, a tak se nikdo nebude zlobit.
A jednoho dne zjistíme, že vlastně vůbec nevíme, co chceme my.
Více než „Co potřebuji?“ řešíme „Co ode mě potřebují ostatní?“.
A více než „Je mi v tom dobře?“ se ptáme „Nebudou se na mě zlobit?“.
Tady stojí za to se zastavit.
Protože proč je důležité mít hranice?
Ne proto, abychom byli méně laskaví.
Ale abychom mohli být laskaví i sami k sobě.
První krok možná není naučit se říkat „ne“. Ale začít si všímat svého „ano“.
Kolikrát souhlasíte automaticky? Kolikrát odpovíte dřív, než vůbec zjistíte, jestli to chcete? Kolikrát něco uděláte a až potom cítíte únavu, vztek nebo lítost?
Zkuste si příště místo okamžitého „jasně“ dát pauzu.
„Ozvu se ti.“
„Potřebuji si to promyslet.“
„Dám ti vědět.“
V té malé pauze vzniká prostor pro vás.
A možná si poprvé položíte otázku:
Chci to opravdu udělat?
Ne: Co se ode mě očekává?
Ale: Co chci já?
„Ne“ nemusí být odmítnutím člověka.
Můžete mít někoho rádi, a přesto říct ne. Můžete být empatický člověk, a přestat neustále zachraňovat ostatní. Můžete někoho respektovat, a zároveň nesouhlasit.
Nemusíte svou hranici obhájit před celým světem.
Někdy stačí:
„Ne, tentokrát ne.“
„Tohle mi nevyhovuje.“
„Nemám na to kapacitu.“
„Rozhodl jsem se jinak.“
Možná se při tom budete cítit nepříjemně.
A právě to může být důležité.
Nepříjemný pocit totiž neznamená, že děláte něco špatně.
Možná jen děláte něco, na co nejste zvyklí.
Nemusíte najednou změnit všechny své vztahy. Začněte jednou situací, ve které dlouhodobě říkáte „ano“ proti sobě.
Zkuste příště odpovědět jinak.
Možná se svět nezboří. Možná se druhý člověk podiví. Možná se dokonce někdo urazí.
Vaše hranice totiž neznamenají, že ostatní budou vždy spokojení.
Znamenají, že jejich spokojenost už nebude jediným měřítkem toho, zda máte právo něco udělat.
A to je velký rozdíl.
Jak si stanovit hranice tedy není jen otázka správných vět. Je to otázka vztahu, který máte sami se sebou.
Čím lépe víte, kdo jste, co potřebujete a co je pro vás důležité, tím snazší je své hranice nastavovat.
A někdy na to člověk sám potřebuje prostor.
Někoho, kdo mu nebude říkat, jak má žít, ale pomůže mu lépe slyšet vlastní odpovědi.
Právě v tom vám může pomoci kouč. Vyberte si svého kouče.
Možná dnes nemusíte udělat žádné velké rozhodnutí.
Možná stačí jedno malé zastavení a otázka:
Kde ve svém životě říkám ano, i když uvnitř cítím ne?
Odpověď možná nebude příjemná.
Ale může být důležitá.
Protože někdy život nezačínáme měnit velkým krokem.
Někdy začínáme jedním jediným slovem.
Ne.
A poprvé po dlouhé době také:
Ano. Sobě.
Autor: Ing. Dagmar Vopálková
Certifikovaný kouč a průvodce na cestě osobního růstu